Obchodník s místem posledního odpočinku

17. srpna 2015 v 13:28 | Hank |  Články
Do nemocničního pokoje vstoupí muž s jarmulkou ve strém ošoupaném saku. Je to nadstandartní pokoj jenom s jednou postelí a jedním pacientem, který, jak se zdá, spí. Je napojen na přístroje, které ho udržují naživu. Můž s jarmulkou přistoupí k posteli a spatří muže, kterého ještě nikdy neviděl. V potemnělé místnosti se pacientův bledý bledý obličej jeví celkem zdravě. Rozhodně nevypadá, že by měl být za pár dnů mrtvý. Muž s jarmulkou si náhle odkašle, čímž jak očekává vzbudí pacienta. Ten se na něj podívá, těžce se nadechne a promluví.
"Erichu, nechal jsem si vás zavolat kvůli obchodu." Na chvíli se odmlčí a ztěžka oddechuje.
"Vím o vás, že jste znamenitý obchodník a profesionál ve svém oboru. Měl bych pro vás delikátní nabídku." Znovu se odmlčí, čímž nechtěně zvážní situaci.
"Chci si u vás koupit místo."
"Bylo by nám velkou ctí pane, ale místa je málo. Není v moci každého si takový luxus dovolit." Odpověděl muž, stojící u postele s velkou pokorou, ale oči se mu zaleskly touhou zjistit co má umírající muž na srdci.
"Peníze pro mě nehrají zásadní roli. Potřebuji zjistit, jakou hrají u vás."
"Co tím myslíte?"
"Nabídnu vám víc než kdokoliv jiný." S vypětím všech sil řekne umírající.
Erich se na chvíli odmlčí a poté rozhodně pronese.
"V tom případě bychom se mohli domluvit. Pro tak šdědré lidi je u nás vždycky místo."
"Jsem rád, že to takto vidíte. To však není všechno."
"Co máte na mysli, pane?"
"Já chci místo jenom pro sebe. S vlastním náhrobkem. Nikdo jiný tam se mnou nesmí."
Na Erichově tváři se zobrazí výraz překvapujícího zděšení ústící v nepochopení. Je na něm vidět, že ho tato možnost ani ve skrytu duše nenapadla a cítí se úplně vykolejen. Bez nádechu ihned odvětí:
"Ale pane, to je zhola nemožné! Naprosto vyloučené! "
"Myslel jsem si, že jste obchodník a peníze pro vás jsou prioritou číslo jedna." Odvrátí muž a pokračuje: "Kolik lidí nad sebe pohřbíváte do jednoho hrobu?"
"No... Deset... Ale jsou tam i po dvanácti." Odpoví už trochu jistějším dojmem Erich.
"Zaplatím vám za patnáct míst po tisícovce, když budu mít vlastní místo jen pro sebe."
"No, víte... To není tak jednoché. Naštvali bychom tím mnoho lidí."
"Tomu rozumím. Tak sedmnáct."
"Zároveň by se tím naplnila kapacita a já bych pak už nemohl dále s místy obchodovat. Dvacet."
"Osmnáct."
"Devatenáct a náhrobek v ceně." Odpoví Erich a muž na lůžku se zamyslí.
"Dohodnuto, devatenáct." Odpoví pacient a natáhne pravici.
Muž s jarmulnou mu stiskem ruky potvrdí uzavření obchodu a v obličeji má uspokojivý výraz.
"Formality vyřiďte s mým právníkem, který na vás čeká ve vestibulu. Rád jsem s vámi spolupracoval."
"Bylo mi ctí pane."
Erich se otočí a odejde z místnosti. Na chodbě se nadechne čerstvějšího vzduchu a stále nemůže uvěřit, že udělal obchod za devatenáct tisíc během pár minut. Pozvolna dojde do vestibulu. V rohu v křesle sedí muž s černou koženou brašnou v perfektně padnoucím obleku a s jarmulkou na hlavě, který právě vyřizuje telefonát. Ihned pozná, že se jedná o onoho právníka a přisedne si k němu ke stolu. Ten ukončí hovor, schová mobil do saka a natáhne pravici směrem k Erichovi.
"Mé jsméno je Samuel Abram. Jste tu kvůli uzavření obchodu, že pane Moharame?"
"Ano, právě jdu z pokoje."
"Zrovna jsem hovořil s mým klientem, prý ste se domluvili na devatenácti tisích. Je to tak?"
"Ano, přesně tak."
"V tom případě mám zde návrh smlouvy." Řekne právník a podá z brašny Erichovi zasponkované papíry.
"Prosím, přečtěte si to a v případě, že se vám nebude něco zdát, můžeme to probrat."
Erich jen letmo přejede řádky smlouvy, protože má před očima vidinu rychle nabytých pěněz.
"Myslím, že to bude v pořádku, až sem napíšete sumu." Řekne a podá smlouvu advokátovi.
Ten ji vezme, dopíše dohodnutou částku a smlouvu podepíše ve dvou kopiích. Erich také podepíše a právník vytáhne s brašny obálku, z které vyndá tučný štos bankovek a odpočítá z ní asi třetinu, kterou podá Erichovi.
"Devatenáct tisíc, můžete si je přepočítat." Řekne advokát a podá peníze erichovi, který se rozhlédne kolem a začne přepočítávat.
"Pokud mohu být upřímný..." Pokračuje právník."...tak jsem si myslel, že konečná částka bude o dost vyšší. Pán musel mít radost, když to dostal tak levně."
"Ehm, no... Asi jsem měl být tvrdší, ale i tak to je spousta peněz."
"Myslel jsem, že když to jsou vaše poslední místa, že je dáte mnohem dráž. Ale asi jste dobrý člověk."
"Nepochybně." Odsekne Erich, strčí přepočítané peníze do kapsy a bez rozloučení odchází.

Celé dopoledne se ze židovského hřbitova ozývají zvuky krompáče a lopaty. Muž s jarmulkou a dlouhým černým kabátem přistoupí k onomu místu s hromadou hlíny aby zjistil, co se děje.
"Vidím, že poslední místo se dneškem začíná obsazovat."
"Přesně tak. A dneškem i obsazování končí."
"Opravdu? To tak najdnou zemřelo tolik vážených lidí?"
"Ne, ale jeden, který si to celé zaplatil jenom pro sebe."
"Ale to přece není spravedlivé!"
"Není, ale je to obchod jako každý jiný. Když někdo zaplatí, tak může mít místo jen pro sebe."
"To musel být velice zámožný člověk, který tímto připravil svou rodinu o velkou část dědictví. To musel být naprostý šílenec!"
"Neznal jsem ho. Udělal jsem obchod."
"Obchod říkáte?"
"Ano, jde o obchod."
"Možná bych pro vás měl taky nabídku."
"To by se mi hodilo, když teď už místa nejsou."
"Vidím, že to chápete správně. Chtěl bych koupit místo."
"Cože? Vždyť se teď bavíme o tom, že žádná místa už nejsou."
"To je sice pravda, ale myslím si, že bychom to dokázali změnit."
"Jak? To je nemožné, je tu sto tisíc lidí, tohle byl poslední hrob."
"A pořád to je hrob, kde je jen jeden člověk."
"Ano, ale ten si zaplatil zbylých jedenáct."
"To že je zaplatil neznamená, že je zaplnil. Ta místa jsou prázdná. Bude tam jen sám. Je to tak?"
"No... Ano, jeto tak."
"Takže místa jsou, jenom nejsou volná."
"Tak se to dá taky říct, ale to je stejně jedno. Ten pán si výslovně přál, aby byl sám."
"Nechci zpochybňovat ničí přání, ale já také jedno mám."
"Budu hádat. Chcete koupit místo."
"Přesně tak. Dám vám deset tisíc."
"To přece nejde. To je naprostý nesmysl."
"Nesmysl to je za deset tisíc. Co by to bylo za dvacet tisíc?"
"Jste sice blázen, ale možná bych začal přemýšlet."
"Řekněme, že když bych vám dal třicet, tak začneme mluvit?"
"To pravděpodobně ano. A možná, že za padesát bychom se mohli domluvit."
"Čtyřicet je ale má poslední nabídka."
"Ujednáno, ale v hotovosti a nikdo se o tom nesmí sozvědět."
"Platí."


 

Krásy v šedivém světě

26. února 2015 v 23:20 | Hank |  Články
Jsou dny, kdy je to špatný. Pak jsou dny, kdy je to dobrý. Ale nejlepší z toho jsou dny, kdy si myslím, že to bude naprosto normální den, nebo možná malinko horší, a nastane situace, kdy se celý sled událostí a vesmír otočí kolem své osy, pokud tedy nějaká existuje, a převrátí celý den naruby. A může to být otázka kritických pěti minut, kdy v rozhodnutí člověka, který je jakoby v povzdálí, se něco hne a to něco vytvoří tu onu rotaci.

Přitom je to navenek velmi jednoduché, ale pro dotyčného klíčové. Tím dotyčným jsem dnes já. A musí říct, že je naprosto povznášející. Je to neobvyklé, je to něco, na co nejsem normálně zvyklý. Musím uznat, že mě to kompletně vykolejilo. Abych byl přesný, tak jsem si to pořádně uvědomil až v okamžiku, kdy jsem se dozvěděl všechny souvislosti.

Přitom nejde o nic zásadního. O nic, co by se nějak vymykalo normálnímu chování. Jde o běžnou věc, jenom jsem zaskočen, že jsem byl její součástí a neuvědomoval si, že něco takového je dnes ještě možné.

Je naprosto normální, když je člověk jakýmkoliv způsobem indisponován a někdo blízký mu pomůže. Bere se to jako samozřejmost, kterou je dotyčný schopen v opačném případě oplatit. Ale v případě, že se jedná o osobu, od které by něco podobného nečekal, tak je to něco jiného. Nutí to člověka k zamyšlení a hlavou mu probíhají nejrůznější myšlenky.

Tou hlavní myšlenkou je fakt, že jsem nikdy v životě nedostal nic zadarmo. Když jsem něco chtěl, tak jsem musel bojovat, abych to dostal. A že od života chci maximum co může dát, svědčí o neustálém boji, abych toho dosáhnul. Jsem na to zvyklý. Když něco chci, tak se o to musím zasloužit. Tím víc mě překvapí, že najednou dostanu něco bez jakéhokoliv přičinění.

Ani nevím, jak popsat tu radost, když jsem zjistil, že v dnešním světě ještě existují lidé, kteří jsou ochotni udělat něco jen proto, aby potěšili jiné. Myslel jsem si, že tohle mrtvé téma. Věc, o které všichni neradi mluví, protože sami u sebe nedokáží nají žádný takový čin. Jen tak, udělat někomu radost. Ze samého pokrytectví je to tabu, které se neprobírá ani nad pokročilým večerem u piva.

Možná je to tím, že neumím brát. Že jsem zvyklý jen dávat a od ostatních pak čekat protislužbu. Možná. Ale vědomí, že pořád existují lidé, kteří jsou ochotni bez náhrady dělat něco pro jiné, mě naplňuje optimismem a dobrým pocitem, že to s tím světem ještě nevypadá tak zle.

S křížkem po funuse aneb hromadné sdílení

23. ledna 2015 v 11:18 | Hank |  Články
Poslední dobou se zvedla vlna nevole okolo islamizace v ČR a okolo toho francouzského incidentu. Ono je sice hezké se oproti tomu ohradit, ale tím radikálním řešením, jak je poslední dobou v módě si nejsem jistý. Rozhodně nejsem ztotožněn s názorem, že bychom z těchto lidí měli dostat strach, ale tím, že si na facebbook dám na zeď krutopřísnej nápis, který tam mají stejně všichni, bych byl asi velmi naivní, kdybych si myslel, že tím něco změním.

Mohl bych to brát jako nesouhlas s něčím a dát najevo svůj postoj. Sociální sítě mají určitou moc, ale musí to být organizované a potom je to účelné. Navíc když procházím zeď a má tam ten obrázek každý druhý, tak si ani nemůžu zapamatovat, kdo všechno to tam sdílí.

Taky mi to přijde jako typycká facebooková móda. Stane se událost, média z toho udělají téma jako prase, někdo na to vymyslí vtipný nebo radikální obrázek s nápisem a už to všichni sdílí. Fakt velká věc. Prostě to zrovna táhne. Ale krom FB se o tom lidi nijak zvlášť nebaví. Přitom na Ukrajině dochází k masakrům každý den a to nikdo na zeď nedá, protože to je už vlastně normální.

A dál tu máme záležitosti jako jsou různé zákony z EU. Moc se mi líbí, jak náš národ, hrdý na zvyky a tradice, se snaží za každou cenu udržet názvy regionálních potravin, veřejné zabíjačky a podobně. Vždycky to má ale jeden společný jmenovatel a to je to, že příjdeme s křížkem po funuse.

Ono se už vždycky dopředu ví, že se něco takového chystá. Lidi si řeknou: Cože? Oni chtějí zakázat veřejné zabíjačky? To snad ne... Ale nic se něděje. Pořád naivně doufají, že se to nějak zvrátí, zasáhne boží ruka nebo to naši zákonodárci s EU uhrají. Jenže tohle je diplomacie a to je něco za něco.

Jen mě opravdu překvpuje, jaká vlna nevole se zvedne, když ono nařízení nebo zákon vzejde v platnost. To je najednou každý nasraný, nemůže uvěřit, že se to doopravdy stalo a v halvě má jedinou myšlenku: Musí se to změnit!

Ale to už je teď pozdě...
 


Perfektní dovolená

11. listopadu 2014 v 14:12 | Hank |  Články
A je to tady zas. V práci se začínají lidi bavit o tom, kolik dovolené potřebují na Vánoce.
"Hele, letos jenom pět dní dovolené a máš dva týdny volna. Super ne?"
"No, vlastně šest, ne?"
"Jo, to jo, ale tak jako myslím ze starý, ne? Ten jeden už ti půjde z nový, víš?"
"Aha, tak to jo. Jeee, já už se taaaaak těším."

No skáču metr do vzduchu, jak se těším. Nechápu, co lidi na tom nejvíc stresujícím období vidí. A dva týdny dovolené? O jaké dovolené se bavíme? Jedete snad někam na hory nebo k moři? Málokdo. Většina lidí je zalezlá doma u cukroví, čumí na super reklamy v televizi a nedělá nic jiného, než jen hnije. Atmosféra jak má být. Každý je přežraný, nikomu se nechce nic dělat a donekonečna jezdíte po příbuzných, čumíte na jejich víceméně stejné stromky a žerete, chlastáte, no fuj. Pak zas příbuzní chodí k vám, ze slušnosti se zajímají, co jste dostali, podle čehož ihned poznají, jak kdo byl hodný na ty druhé. Zde platí jednoduché pravidlo a nevím, proč to tak vždycky je, ale ten největší hajzl má vždycky nejlepší dárky. A zároveň jich má nejvíc. Takže podle toho poznáte, kdo je v jaké rodině svině.

Nejhorší ovšem na tomto zcela proflákaném a nijakém období je otázka, kterou dostáváte snad od každého člověka. A totiž kam jdete na Silvestra. Vždy, když řeknu, že Silvestra neslavím, tak se na mě každý dívá jako bych byl z jiné planety.

Nechápu, proč to lidi "slaví". Dva týdny se nudou kopete do prdele a najednou až se blíží konec roku, všichni někam jdou a všichni chtějí slavit. Přitom jde znovu o chlebíčky, zbytky cukroví a moře chlastu. Nelíbí se mi ta umělá zábava, která navíc smrdí jakousi nutností se jí zůčastnit.

Další debilní a nevyhnutelnou situací je vlastně ona příčina, proč tohle lidé dělají. A to kvůli půlnoci, kdy se celkem dobře rozjetá párty najednou přeruší oslavami nového roku, kdy se polovina osazenstva jde podívat na ohňostroj, ostatní si gratulují, jak kdyby něco vyhráli a zbytek po telefonu přeje všem kamarádům, kteří slaví jinde. Je to blbost. Následně se pak všichni courají zpátky do vyhřáté místnosti, kde se začnou opět věnovat popíjení alkoholu, ale už vlastně není na co čekat, nový rok je tu a celá akce postrádá smysl, což je taky na jednotlivých účastnících znát a nálada v kolektivu už není taková, jaká byla před půlnocí. Další den je celému národu blbě a každý jen myslí na to, jak půjde zítra do práce.

Fakt nechápu, co na tom lidi vidí, pro mě to žádná dovolená není, ani čas klidu a už vůbec ne odpočinku. Odpočatý člověk nevypadá jak přežraná bečka sádla, které se nechce ani vstát z gauče a odskočit si na záchod. A každý rok je to stejné a každý rok se tomu nevyhnu. Bohužel.



Jak jsem (ne)našel ženu

8. října 2014 v 10:50 | Hank |  Články
Nevím, jestli už fakt stárnu nebo jen dostávám rozum, nerozumím tomu. Kompl nejde, datový disk je v prdeli, celý den čtu knížky. Jedna komiksová dočtená. Dekameron rozečtený. Hlava XXII rozečtená. A stejně pořád hledám, co bych si přečtl, dočetl a najednou dostanu chuť na knížku, jdu k mé improvizované knihovně a hned si uvědomuju, že ji vlastně nemám a nějakou dobu už ji sháním.

Čumím do té knihovny jak Rain Man do sušičky a najednou uvidím dlouho, ale opravdu dlouho, rozečtenou knihu: Jak jsem (ne)našel ženu od Honzy Zlatohlávka. Mám ji i s autorovým věnováním. Honzovi Honza, v Praze 8.12.2012. Takže asi dva roky jsem ji neotevřel.

Pokaždé, když jsem ji přejel pohledem, tak jsem si vzpomněl na ubrečeného a utrápeného Zlatohlávka, který celou knihu jenom rozebírá, proč má život v takových sračkách a proč se mu nedaří konečně dosáhnout nějakého úspěchu. Jeho první titul se mi fakt líbil. Mělo to šmrnc, drajf a dobře se to četlo. Hlavně bylo vidět, že týpek si z toho nedělá nějak těžkou hlavu a bere to jak je a jednoduše mi připadalo, že přemýšlí podobně jako já. A potom celou druhou knížku kňučí jak malej kluk, když mu rodiče seberou jeho oblíbenou hračku. Prostě jsem to nemohl dál číst. Nechápal jsem to.

Najednou dva roky pryč, znovu beru tu knížku do rukou, na jeden zátah přečtu a tentokrát mi to všechno dává smysl. Kdybych teď otevřeně psal o tom, jak momentálně vidím svůj život, byla by to ta samá ubrečená limonáda. Stejná situace, stejné názory. Jak je možné, že dva roky dozadu si o tom chlápkovi myslím, že je to snad nejzoufalejší chlap ze všech, co navíc o tom ještě píše a s odstupem času to chápu a dokonce mi to připomíná mě samotného? No a samozřejmě, že mám to samé nutkání o tom psát. Asi jsem se musel zbláznit.

Pořád se snažím si najít nějakou normální ženskou, ale nakonec vždycky zjistím, že stejně tak jak chci s nějakou být, tak úplně totožným dílem chci být sám. Potřebuju ženskou, ale taky potřebuju velký kus samoty. A tyhle dvě věci prostě dohromady nejdou.

Takže jsem buď dostal rozum a zjistil jsem to dřív, než jsem stačil něco dalekosáhle posrat nějakým manželstvím s dětmi, které by stejně nevydrželo nebo se jenom neumím přizpůsobit a zvyknout si na nějaký společný život. Zanechávám za sebou ženy, na kterých mi doopravdy dost záleželo zničené tím, že s nimi nedokážu vydržet a veškeré snahy o změnu neustále selhávají.

Takže jak to bude dál? Do padesáti stihnu tuto řadu ženských početně rozšířit, abych pak zůstal sám se sebou a pravděpodobně spokojený? Jaký smysl má vůbec žít s jedním člověkem do smrti? Kolik lidí je v manželství opravdu spokojených? Není nakonec lepší zůstat poutníkem a třeba jednou, až se poštěstí narazit opravdu na tu pravou? Nebo jsem na ni už narazil a nechal jsem ji jít?

Těžko říct. Mnoho mostů je spálených, na většině těchto spálených vyrostly nové, postavené panem pravým, posvědcené prstenem a pobíhajícími dětmi. A vůbec, je vlastně správné si namlouvat, že někdy příště mi to vyjde a že se třeba změním? Podle mě je to bláhové a s každým dalším pokusem se to jen potvrzuje. Mnoho nezodpovězených otázek, nad kterými by bylo vhodné se zastavit, ale život běží dál a přestávky nedělá.

Objednal poslední Honzovu knihu a uvidím, jak se s tím kolega popasoval a snad tam najdu alespoň nějaký náznak, že to nějak jde a že v tom nejsem sám.

Kam dál