Srpen 2012

Ignorace, relaxace a flashbacky

31. srpna 2012 v 12:47 | Hank009 |  Články
Minulý víkend jsem strávil v přírodě. A tou přírodou myslím opravdové kopce, řeku, stromy a louky. A žádní lidé kolem. Jenom já, kamarádi, celta, spacák, oheň, ešus, fazole a slivovice. Nádherné dny, kdy člověk úplně vypne a zjistí, že mu stačí k životu tak málo a navíc je nadmíru spokojený. Za pár stovek přežíje celý víkend a načerpá obrovské množství energie. Jak krásně se mi o tom píše, když se duchem vracím zpět. A nemyslím si, že bych byl zrovna člověk zvyklý na přírodu bez lidí. Vůbec ne. Žiju ve velkém městě plném lidí. A to je přesně to, o čem jsem chtěl napsat.
Nechci vůbec pomlouvat městský život a nechci se ani otírat o život na venkově. Obojí znám a obojí má své výhody i nevýhody. Jenomže mi to nedá, když se stále nachytávám, jak se myšlenkami vracím do toho klidu o víkendu. Jel bych hned zase. A nejenom já, ale i všichni moji kamarádi, kteří si tyto víkendy okamžitě zamilovali a těší se na příští rok na další chvíle pohody.
Jenže se tam nevrátím,protože jsem nucen zůstat ve městě. Přece jen je to zdroj mé obživy a jsem tu vázán mnoha skvělými lidmi. Teď teprve si totiž naplno uvědomuji, že nejsou všechny věci tak fajn, jak na první pohled vypadají. Vlastně mi to příjde jako nádherné pozlátko, za kterým se skrývá ponurost, spěch, stres a neustálý řízený chaoz. Jako kdybych ty věci normálně vidět nechtěl, jako bych je ignoroval. Třeba raní cesta do práce hromadnou dopravou. Prostředek zaplněný lidmi, kteří mají ve tvářích výraz nechuti a nutnosti, s kterou musí zase další den do práce. Vystoupíte a dav se mění na skupinku, která se jak mravenci v mraveništi rozprchne do různých ulic a domů. Mezitím lidé z ulice, zapáchající, žebrající, které se většina populace snaží nevidět. Ignorovat.
Ano, ignorovat, to je přesně ta činnost, kterou se snažíte dělat, když jde někdo proti vám a buďto vám flákne do ruky letáček nebo chce peníze na tu či onu věc. Běžný občan města si tyto věci filtruje, stejně tak jako všudypřítomné reklamy. Jediné, čeho si všimne je živý sloupek, tedy slečna brigádnice, co drží celý den ceduli s upoutávkou na nějaký prodej v postraní ulici. A to většinou jen z toho důvodu, aby do ní nenarazil. Nebo má nádherně hluboký výstřih, či kraťoučkou minisukénku. A není pak divu, že člověk takto ubíjen každodením životem je nadmíru spokojen s víkendem v divočině. Ten klid, ticho, praskající oheň, vůně lesa... Jel bych hned zase pryč, do míst, kde není co ignorovat a naopak ta krása přírody přímo vyzývá k jejímu vstřebávání. Jednoduchý a prostý oddych, kdy naformátujete mozkovou jednotku bez zničení veškerých informací.
Ono to částečně jde i ve městě, ale neobejde se to bez nějaké té finanční investice. Takové divadlo, koncert nebo jen posezení s přáteli u piva či vínka taky udělá své. Ale týden mimo z toho asi nebudete. A tak dál budu nevědomě ignorovat spoustu nepotřebných informací, které se na nás denně valí jako lavina. A určitě se budu těšit na další víkendy, kde si každou chvilku užívám naplno, kdy mi plíce plní lesem provoněný vzduch a ráno s prvními paprsky vstávám do dalšího skvělého dne.

Feťácká 2

21. srpna 2012 v 13:29 | Hank009 |  Články
Kdysi jsem byl šťastný. Jo, byl jsem malý kluk a o skutečném světě jsem ještě neměl ani páru. Maminka mi sice říkala, že jsou i zlí lidé a pohádku o kůzlátkách jsem taky znal. Nikdy jsem se však s takovým člověkem nesetkal. Ach jak jsem byl bláhový a naivní a jak jsem si toho dřív nevážil. Kdybych jen tenkrát tušil, co mě čeká a s čím vším se budu muset vypořádat, tak bych si to užíval. Nicméně na tyto neduhy člověk vymyslel dočasný a velmi účinný lék. Chlast. Jednoduše dostupný, fungující okamžitě a navíc společensky kompatibilní. Což znamená přijímaný společností velmi dobře. Můžete potkat fajn lidi. Ale o ty zrovna nestojíme. Čelíme totiž jistému deficitu. A tomu deficitu říkám citový. Je to tak, že v jednu chvíli jste s někým, s kým je vám strašně krásně. Je to dáno tím, že vám ty hluchá místa, kvůli kterým chlastáte, tato osoba nádherně vyplňuje. A nejen to. Dává vám mnohem víc. Dostáváte se do stavu, kdy vás nedokáže nic rozházet. S každým problémem si poradíte a cokoliv dokážete vyřešit s takovým glancem, že sami sebe nepoznáváte a jste na sebe opravdu hrdí. A za to můžete být vděční tomu druhému člověku. Proto se cítíte tak fajn. Protože ve skutečnosti, v tom ohavném a krutém světě, vám je OPRAVDU fajn. Jako skutečně. Cítíte to, čerpáte z toho energii, která se zdá být nekonečná.
Ale pořád žijeme ve skutečném světě a to, co vám energii dodá a sebevědomí jakbysmet, najednou pomine. A najednou ve zlomku okamžiku jste totálně na nule. Co na nule. Hluboko pod nulou. Skoro se nedokážete ani hnout. A mluvím o fyzické stránce člověka. Protože to prázdno, to hluboké vakuum, vzduch vysátý tím nejsilnějším vysavačem, vás naprosto pohltí a vtáhne dovnitř. Najednou vystřízlivíte. Jako na chlastu. Jako po jakékoliv droze. Zkrátka dojezd. Jednou je organismus zaplaven nádhernými pocity, jede na dluh, vyrábí další skvělé stavy a když pomine důvod výroby, ocitne se v deficitu. Tím důvodem teď myslím osobu, která vás do toho krásného stavu dostala. A ta osoba tu najednou není. A místo ní jsou zde všední věci, které vám vůbec nepomohou. Každodenní povinnosti, práce a další stereotypní životní příběhy. Takže se není čemu divit, že vám to na náladě nepřidá.
Organismus vysílá signály, jako kdyby jste prošli uranovým dolem a požaduje okamžitý odpočinek. Takže nakonec jen ležíte a čekáte až se to dostane na normální úroveň. A těšíte se na další dávku výborných pocitů, které vám umožní vznášet se nad všemi všedními a světskými starostmi.
Jsme naprogramováni tak, abychom neustále hledali protějšky a za to jsme obdařeni opojnými stavy. Kdyby to tak nebylo, dávno bychom vymřeli. Ať už to je jak chce, pokaždé se ocitáme v jedné z těchto situací. Jeden hledá a čeká na svou dávku, druhý našel a užívá si jí a třetí ji ztratil a v absťáku doufá, že ji zase brzy bude mít. Jsme jen naprogramovaní feťáci hledající toho druhého, jako cestu ze všedních problémů, jako prostředek k vykoupení z našich nezdarů. Jsme jen stádo kobylek, jdoucích jen za jednou věcí. Nasytit svou nenasytnost, ukojit svou duši a dát lidstvu budoucnost. Vlastně jsme jen pouhá zvířata, snažící se rozumem přelstít tuto skutečnost. Ale na to jsme všichni krátcí. A můžeme si myslet cokoliv jiného, třeba že dokážeme žít sami. Chvíli to jde, ale nakonec dopadneme všichni stejně.

Rozvaha nad medem, chlebem, Karlem a zakutálenými miliony

15. srpna 2012 v 12:06 | Hank009 |  Články
Dnešní zprávy mě tak trošičku děsí. Zjistilo se, že u pana Schwarzenberga se taky ztrácí nějaké ty miliony. Člověk, který dle mého názoru je politikem, co nepotřebuje hrabat zlaťáky a rochnit se u koryta jako většina ostatních zákonodárců, nakonec nebyl ušetřen předražování a manipulaci s penězi. To mě dost zklamalo. Nikdo se asi nedozví, jak to ve skutečnosti bylo, všechny tyto zprávy jsou tak zkroucené a zahalené tajemstvím, že ze všeho nakonec jsou pořád jen dokola samé spekulace. Jediné co to dokazuje je fakt, že s penězi nezachází správně nikdo z politiků a nedá se věřit opravdu nikomu. Funguje to výborně jako špína, kterou se teď kdekdo nebojí vytáhnout a použít, když se mu to zrovna hodí do krámu. Máme přece Ratha, Parkanovou a nakonec už to není zvláštní, když tam přidáme někoho dalšího.
Málem jsem kvůli tomu přehlédl článek o poctivém pekařství. Že je takových málo mě nepřekvapilo a reakcí na nový zákon, který přikazuje označení mraženého a čerstvého pečiva, bude ještě pár podobných reportáží a článků určitě vydáno. Divil jsem se však tomu, že se najde ještě někdo, kdo se snaží dělat řemeslo poctivě. A zdaleka nejde jen o pekařství. Obyčejný montér nebo opravář už vám práci taky neodvede pořádně a v zájmu úspory času, a hlavně peněz, se vše vyrábí tak, aby to vydrželo jen pár let. Ale zpět k rohlíkům. Překvapující zjištění, že do nového chleba se přidává rozemletý starý plesnivý, další stimulanty a kdoví co ještě, mě donutilo k zamyšlení. Mám sto chutí najít nějakou malou pekárnu a chodit pro pečivo tam. Co všechno se dokáže dostat na pulty našich obchodů a co jsou ochotni lidé koupit je zarážející. Vše je jen o penězích a na nic jiného kolem se nikdo nedívá.
Jako s medem. Med z číny, je totiž o polovinu levnější, ale zákazník se dívá po českém. Není problém. Do čínského přidáme český a označíme ho jako český výrobek. Je to sice jen polopravda, ale zakoupením tohoto výrobku, kousek česka dostanete. Doufám jen, že za pár let nebude česká jen ta sklenice.
Největším šokem ovšem bylo zjištění, že černý chleba je většinou jen obarvený bílý chleba. Takže všichni ti, co si ho kupují s tím, že je zdravější, budou asi trošku v šoku jako já. Nechci ani přemýšlet, kam až může tohle všechno dojít a za co budou prodejci a výrobci vydávat potraviny v budoucnosti.
Třešničkou na dortu je zjištění, že rostoucí výroba biopaliv, zabírá stále větší množství orné půdy. Takže zase bude chleba stát o nějakou tu kačku víc a nemusí to být jen tou letošní mizernou úrodou. Moderní ekologie ve stylu "zabij bobra, zachráníš strom" už snad bije do očí každého. Jako se solárními elektrárnami a podobně. Všichni vidí jen to, že se zlepší ekologická situace, kolik to ale bude stát a jak málo se to za ty peníze zlepší už nikdo neřekne. A že odborníci, kteří tomu rozumí varují před možnými dopady? Nikoho to nezajímá. Vždyť na hašení těchto průserů bude čas v budoucnu. My jsme program splnili, dopady ať si vyžere někdo jiný.

Konečná

13. srpna 2012 v 9:14 | Hank009 |  Články
Neříkám, že je život ve vztahu jednoduchý a že vás nepotkají problémy. Ale jak se pozná, že ten vztah je dobrý? Existuje na to nějaké měřítko? Třeba že převažují ty příjemné chvíle nad těmi nepříjemnými? Nevím. Někdy je už člověk z toho tak unaven, že jakmile tu druhou osobu vidí, začne mu na ní vadit snad úplně všechno. Necítí se s ní dobře a nejraději by to všechno hodil za hlavu.
Nebo je měřítkem sex? Tomu nevěřím. Když není dobrý vztah, nemůže být ani dobrý sex. Vlastně může, ale jde o vztah. Nejhorší na tom je, že člověk žije v iluzi, že špatný sex je lepší než žádný sex. A špatný vztah je lepší než žádný vztah. A čas plyne. Pořád. Je to totiž pěkná svině a zároveň jediná jistota.
Postupně si začnete říkat, že přece neukončíte vztah, když už jste spolu tak dlouho. Nakonec se tomu stejně nevyhnete. A když někdo říká, že to byla ztráta času, taky to není pravda. Alespoň se do budoucna poučíte a už se vám to nestane znovu. Možná. Každopádně by jste za to měli být rádi. Jenže depresivní na tom je, že jakmile to skončí, tak zjistíte, že vám na tom člověku pořád záleží. Vzpomínáte na to dobré a to špatné zapomenete. A tak to má být. Na druhou stranu teď čas hraje pro vás, akorát že teď vám připadá pomalý. Ale jak jsem psal, je to svině a plyne pořád. A stejně vás z toho dostane právě jen on.

Okurková sezóna

9. srpna 2012 v 13:50 | Hank009 |  Články
Produktivita práce o letních prázdninách není nijak valná. Ti z vás, co jsou zaměstnaní určitě ví, o čem je řeč. Šéf si vezme dovolenou a zastupuje ho jeho kolega. Pracujete jak nejlíp umíte, dostává se vám pochval a lichotivých poznámek. Bezva, říkáte si. Nakonec se váš vedoucí vrátí z měsíční dovolené a najednou je to podle něj všechno špatně. A teď příjde to nejhorší. V pondělí je vám vysvětleno, co je špatně na té minulé práci. Když to člověk má v hlavě a myšlenky má pořád nějak srovnané, nejraději by se do toho pustil a měl by to z krku. Takže na tom den děláte, ale druhý den je potřeba něco jiného. Přece jen se nadřízený není schopen po dovolené okamžitě zorientovat a postupně zjišťuje, co je důležitější. Dostanete instrukce a jdete na věc. Práci na opravách necháte na později. A třetí den je vám vysvětleno zase něco jiného a musíte začít rychle pracovat na jiném projektu.
Takže až pomale všechno začnete dávat do kupy, lehce se vám stane, že zapomenete ty myšlenky vašeho vedoucího na tu hromadu rozdělané práce. Když se konečně vrátíte k prvnímu projektu, lámete si hlavu nad svými poznámkami, které ještě před časem dávaly dokonalý smysl a najednou si nedokážete vybavit, co jste tím mysleli. Takže všechno znova, zase si všechno připomínáte a neustále se k něčemu vracíte. Nedej bože kdybyste náhodou jeli na dovolenou a tím došlo k přerušení činnosti z vaší strany. To si buďte stoprocentně jistí, že jakmile se vrátíte, bude zase ve frontě čekat další důležitější projekt a kolotoč se rozjede znovu. Takže to co obvykle děláte tři týdny, nejste schopni během prázdnin dát dohromady. Plácáte se v tom jako opilec v bahně a pořád jen něco předěláváte, vracíte se a vzpomínáte, co jste tím mysleli. Navíc se do toh všeho motají ještě brigádníci a pomale nevíte kudy kam.
Kdo tohle z pracujících řešit nemusí, jsou učitelé, kteří mají hromadnou dovolenou. Jsou na tom sice hůř než mnozí normálně pracující, ale v tomto směru to vyhráli. Nicméně smutné je, že někteří z nich se právě o prázdninách stávají brigádníky a přivydělávají si ke svému mizernému platu nějakou tu korunu. To potom vidíme člověka s vysokoškolským titulem, který místo zaslouženého odpočinku hází lopatou do míchačky a chodí s chlapama po těžké práci na pivo. A není to tak dávno, co jsme byli velmi překvapení z toho, že ten kopáč z Ukrajiny, co vám kope přípojku na plyn, je učitel nebo doktor.

Vyprahlý bloger

8. srpna 2012 v 18:51 | Hank009 |  Články
Chtěl jsem napsat něco vtipného a hlavně zábavného, ale jak už to u vyprahlých blogerů bývá, nic mě nenapadlo. Termín vyprahlý bloger není náhodný. Vyprahlý jsem po celém dni v práci a blogerem jsem se stal nedávno. Vlastně v ten moment, kdy jsem dostal nominaci na blog roku, moje počítadlo návštěvnosti dostalo ránu pod pás a najednou si uvědomilo, že musí začít pořádně makat a ne se jen flákat jako dosud. Docela brzo to zabalilo a nevím, jestli je to nějakou softwarovou chybou nebo se zkrátka unavilo, protože na tak rekordní návštěvnost nebylo zvyklé. Každopádně tam už třetí den svítí nula. Bezva.
To by jsme měli úvod, teď by to chtělo pár keců, aby ten článek vypadal trochu delší. Delším myslím jako opravdovou délku, tedy počet řádků. Docela dost lidí to považuje za známku kvality. No tak se těmto lidem taky trošičku chci zavděčit. Zabte mě za to.
Ale jak tam dostat ten humor, když mě zrovna nic humorného nenapadá? Jsem totiž vyprahlý jak sahara kolem páté odpoledne a to není zrovna líheň pro veselé historky. Napadá mě snad jen jeden vtip, ale ten by se spíš hodil do komentáře k nějakému mému článku. Ale na to je zas moc dlouhý a když jsem se ho snažil zkrátit, tak mi samou ledabylostí vypadla pointa a řekl jsem si, že tudy cesta nevede. Takže kudy? Myslím, že kdybych si dal tak tři pivka, vyřešilo by to hned většinu mých současných problémů. Ale četl jsem, že průměrným návštěvníkem blogu je čtrnáctiletá dívka a byl bych velice nerad, kdybych v někom tak mladém a nezkaženém, vyvolával touhy po něčem tak starém a zkaženém, jako je alkohol. Natož abych sváděl k jeho konzumaci.
Abychom to teda nějak rozuzlili. Pokud jsi průměrný čtenář blogu, tak prosím nepij alkohol. Sám jsem náruživým uživatelem této náhražky čehokoliv, takže vím, co je to za svinstvo. Ostatní nechť si užívají plných doušků a přeji hodně sil a málo bolesti hlavy do zítřejšího pracovního rána. A pro ty co by snad propadali depresím a snažili se je řešit alkoholem mám malou radu, kterou jsem si někde přečetl: Alkohol problémy neřeší. (I když si to podle všeho dost lidí myslí nebo si to alespoň namlouvá.) Na druhou stranu mléko také ne.

Můj milý čtenáři

1. srpna 2012 v 16:06 | Hank009 |  Články
Rozhodl jsem se, že napíšu něco o soutěži Blog roku. Nevím kolik z vás, co hlasují, čtou komentáře pod anketou, ale ono zas není od věci si některá fakta zopakovat. Někde jsem slyšel, že opakování je matkou moudrosti a dokonce jsem někde četl, že na to, aby jste byli v oboru profesionál stačí, aby jste danou činnost opakovali deset tisíc hodin. Nehledě na talent a podobné věci. No, byl to jen názor a posouzení nechám na každém z vás. Rozhodně ale nebudu psát o politice, protože bych se mohl dopustit nepovedenému přirovnání ke gumákům a následné mystifikace některých jedinců.
Takže o čem jsem vlastně chtěl psát? Jo, o té soutěži. Vzhledem k tomu, že si blog píšu jen tak sám pro sebe, tak ho beru spíš jako způsob relaxace. Hlavní důvod je ale ten, že nad něčím přemýšlím a tím, že o tom napíšu se zbavím negativních pocitů spojených právě s tím daným tématem. Zajímavé ovšem je, že opačně to nefunguje. Když mám z něčeho dobrý pocit a napíšu to, tak si jedu na vlně endorfinů i nadále. To, že si to přečte průměrně sedm lidí za den, mě potěší, zvláště, když to většinou jsou ti samí lidé. Což mě přivádí k tomu, že jsem vlastně takto získal své první fanoušky. Ale předně ten blog slouží mě, jako ventil emocí a názorů. Že se to někomu líbí, je vedlejší produkt. A když jsem viděl soutěž, ztěží jsem si mohl myslet, že by můj blog přihlásil někdo z těch sedmi lidí, kteří louskají mé články, tak jsem se tam napsal. Ne hned. Chvíli jsem o tom přemýšlel. Chtěl jsem si udělal seznam plusů a mínusů. A vyšly jenom plusy. Možná že hlavním plusem bude, což jsem ještě před tím, než jsem se přihlásil, nevěděl, že budu blogovat nadále a že budu mít skupinku lidí, kteří budou mé toky zvrácených myšlenek vstřebávat.
To, že je to super pocit číst si komentáře o tom, že se někomu líbí styl mého psaní, se zmiňovat snad ani nemusím. Je to jen další z vedlejších produktů. Sakra, měl bych si založit nějakou firmu na vytváření vedlejších produktů. Myslím, že v tom bych mohl být úspěšný a konečně si taky začal vydělávat.
A protože tohle píši vám, mým fanouškům, jsem nucen to zkrátit. Kdo by chtěl číst dlouhé články v minimalizovaném okně v práci, čekajíc na okamžik, kdy ho šéf nachytá jak zase nepracuje? Pointou tohoto blogu je psaní mých, někdy zvrácených, názorů. Nemůžete tedy ode mě očekávat každý den nějaký nový článek. Tak velkou hlavu nemám a tak často nepřemýšlím... A hlavně by to zničilo můj tak obdivovaný styl psaní. (Teď jsem se zasmál já, protože to byl vtip pro mě).
Děkuji všem za jejich přízeň a protože teď s větším množstvím čtenářů budu mít i větší zodpovědnost, doufám, že budu laťku i nadále zvyšovat a možná že i trošku upravím vzhled mého blogu. Jo a taky třeba napíšu něco o sobě. Třeba to, že mám zajímavý styl psaní...