Feťácká 2

21. srpna 2012 v 13:29 | Hank009 |  Články
Kdysi jsem byl šťastný. Jo, byl jsem malý kluk a o skutečném světě jsem ještě neměl ani páru. Maminka mi sice říkala, že jsou i zlí lidé a pohádku o kůzlátkách jsem taky znal. Nikdy jsem se však s takovým člověkem nesetkal. Ach jak jsem byl bláhový a naivní a jak jsem si toho dřív nevážil. Kdybych jen tenkrát tušil, co mě čeká a s čím vším se budu muset vypořádat, tak bych si to užíval. Nicméně na tyto neduhy člověk vymyslel dočasný a velmi účinný lék. Chlast. Jednoduše dostupný, fungující okamžitě a navíc společensky kompatibilní. Což znamená přijímaný společností velmi dobře. Můžete potkat fajn lidi. Ale o ty zrovna nestojíme. Čelíme totiž jistému deficitu. A tomu deficitu říkám citový. Je to tak, že v jednu chvíli jste s někým, s kým je vám strašně krásně. Je to dáno tím, že vám ty hluchá místa, kvůli kterým chlastáte, tato osoba nádherně vyplňuje. A nejen to. Dává vám mnohem víc. Dostáváte se do stavu, kdy vás nedokáže nic rozházet. S každým problémem si poradíte a cokoliv dokážete vyřešit s takovým glancem, že sami sebe nepoznáváte a jste na sebe opravdu hrdí. A za to můžete být vděční tomu druhému člověku. Proto se cítíte tak fajn. Protože ve skutečnosti, v tom ohavném a krutém světě, vám je OPRAVDU fajn. Jako skutečně. Cítíte to, čerpáte z toho energii, která se zdá být nekonečná.
Ale pořád žijeme ve skutečném světě a to, co vám energii dodá a sebevědomí jakbysmet, najednou pomine. A najednou ve zlomku okamžiku jste totálně na nule. Co na nule. Hluboko pod nulou. Skoro se nedokážete ani hnout. A mluvím o fyzické stránce člověka. Protože to prázdno, to hluboké vakuum, vzduch vysátý tím nejsilnějším vysavačem, vás naprosto pohltí a vtáhne dovnitř. Najednou vystřízlivíte. Jako na chlastu. Jako po jakékoliv droze. Zkrátka dojezd. Jednou je organismus zaplaven nádhernými pocity, jede na dluh, vyrábí další skvělé stavy a když pomine důvod výroby, ocitne se v deficitu. Tím důvodem teď myslím osobu, která vás do toho krásného stavu dostala. A ta osoba tu najednou není. A místo ní jsou zde všední věci, které vám vůbec nepomohou. Každodenní povinnosti, práce a další stereotypní životní příběhy. Takže se není čemu divit, že vám to na náladě nepřidá.
Organismus vysílá signály, jako kdyby jste prošli uranovým dolem a požaduje okamžitý odpočinek. Takže nakonec jen ležíte a čekáte až se to dostane na normální úroveň. A těšíte se na další dávku výborných pocitů, které vám umožní vznášet se nad všemi všedními a světskými starostmi.
Jsme naprogramováni tak, abychom neustále hledali protějšky a za to jsme obdařeni opojnými stavy. Kdyby to tak nebylo, dávno bychom vymřeli. Ať už to je jak chce, pokaždé se ocitáme v jedné z těchto situací. Jeden hledá a čeká na svou dávku, druhý našel a užívá si jí a třetí ji ztratil a v absťáku doufá, že ji zase brzy bude mít. Jsme jen naprogramovaní feťáci hledající toho druhého, jako cestu ze všedních problémů, jako prostředek k vykoupení z našich nezdarů. Jsme jen stádo kobylek, jdoucích jen za jednou věcí. Nasytit svou nenasytnost, ukojit svou duši a dát lidstvu budoucnost. Vlastně jsme jen pouhá zvířata, snažící se rozumem přelstít tuto skutečnost. Ale na to jsme všichni krátcí. A můžeme si myslet cokoliv jiného, třeba že dokážeme žít sami. Chvíli to jde, ale nakonec dopadneme všichni stejně.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 i.ace.k i.ace.k | 23. srpna 2012 v 13:14 | Reagovat

asi tak, no
http://www.youtube.com/watch?v=30fHHVFFjEk
:-D :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama