Září 2012

Konspirační teorie

26. září 2012 v 16:23 | Hank009 |  Články
Představte si situaci, kdy jako vláda potřebujete, nebo si myslíte, že potřebujete, vstoupit s tou či onou zemí do války. Přednesete tedy návrh vládě, uvedete důvody (ať jsou jakékoliv např. že potřebujete ropu) a ona ho schválí. Lid bude nadšen, svobodní a zamilovaní muži ochotně narukují a půjdou dobrovolně pokládat své životy za dobro všech a hlavně proto, že si někdo nahoře myslí, že je to fajn nápad. Zní to nesmyslně, že? Jasně že je to nesmysl, takhle se to nedělá. Musí se najít důvod, který by v každém občanovi vzbudil nenávist a krvelačnost. Ale jak to udělat? Třeba čekat až náhodou dojde k unesení několika letadal, dvě to napálí do vysokých věží v New Yorku a další to flákne do Pentagonu. Bílý dům zůstane nedotčen jen díky statečnosti posádky na palubě. A nebo jít tomu štěstíčku trošičku naproti...
Každopádně jsou to konspirační teorie a není na mě abych to posuzoval. Jen jsem si všimnul drobné podoby se situací u nás s pančovaným alkoholem. Opět nechci tvrdit, že to je tak či onak, ale posuďte sami.
Někdo na vládě nebo někdo, kdo obchoduje s alkoholem nebo ho vyrábí si začne stěžovat na to, že podíl na černém českém trhu s alkoholem je asi padesát procent. Což se není čemu divit, přichází totiž o zisk. Dlouho se to zametat pod koberec nedá a ke všemu nejsou peníze na řešení. Navíc by to pravděpodobně zavánělo kontaktem s mafií. Ano, pokud je to polovina obchodu celé ČR, je to dost peněz na to, aby se dalo úspěšně uplácet a ruku na srdce, nejsme zrovna zemí, kde by to neprošlo. Později mohou přistoupit na řadu drsnější metody, jako zastrašování a podobně. Takže je jasné, že se do toho nikomu nechce. Navíc celý proces by byl nekonečně pomalý, průchod vládou zdlouhavý a než by došlo k tomu, že zákony vzejdou v platnost, už hned všichni jedoucí v obchodu mají vymyšlené nové metody, jak ho efektivně obejít. A náhle se stane věc, která tu mašinérii mezinárodních rozměrů uvede do chodu s neuvěřitelnou rychlostí. Najednou všechny ovládá strach z toho, že když si vypijí, můžou i umřít. Potom jsou ochotní příjmout i zákony, které by za normálních okolností neprošly a situace, které by nikdo nepředpovídal. Tlačit začne i EU, protože ti z toho taky mají bláto na hřišti a pod vidinou ušlých zisků pod nátlakem dojde ke schválení něčeho, co je nevýhodné, nepřiměřené a zcela přehnané.
Hold když je krize, je nutno si utahovat opasky a když je potřeba rychle začít znovu sypat penízky do státní kasy, může lehko dojít k tomu, že se zavedou věci nepřiměřené, které se v budoucnu budou právě tou zdlouhavou cestou špatně vracet do normálu. Pokud tedy vůbec.

Plačící Sparťánci

19. září 2012 v 16:40 | Hank009 |  Články
Ne že by mi nevadila korupce ve fotbale, naopak,sám jsem ji zažil několikrát a bohužel z té horší strany. Že se ve fotbale vždycky nadržovalo pražským klubům, mi nikdo nevyvrátí. Že se kvůli tomu několikrát měnila pravidla je fakt, který to jen dokazuje. Ale jsem s tím smířený. Naopak si myslím, že profesionalita rozhodčích v naší lize je lepší než bývala dřív. Co mě ale fakt dokáže nadzvednout ze židle je to, že když se křivdí jiným klubům, tak se neděje nic. Je to přece pro blaho většiny. Většiny? Ti co si myslí, že je jen Praha a nic kolem, jsou idioti. A nechci tím házet všechny Pražáky do jednoho pytle. Znám spoustu fajn takových lidí. Ale co je opravdu zajímavé, že pokud někdo ukřivdí Spartě, která poslední sezóny není jasnou jedničkou české ligy, hned se schyluje k aféře jako hrom. Protikorupční policie, všude se o tom píše. I já o tom píšu. A to jsem si říkal, že o tom psát nebudu, protože jsem vytočený a v takové situaci nemusím mít vždy zdravý úsudek. Myslel jsem, že tu kauzu nechám doběhnout do konce a pak teprve se jí budu věnovat. Jenže to nejde vydržet.
Vadí mi totiž to, že i kdyby teda byla Sparta jakkoliv poškozená, tak si myslím, že kdyby to nebyla právě Sparta, tak by se to buď zametlo pod koberec nebo by okolo toho nebyl takový humbuk. Na druhou stranu třeba se zase dozvíme něco nového, nehezkého o naší lize a Pražanům dám za pravdu. Možná budeme svědky pokračování série Ivánku, kamaráde můžeš mluvit...
Tak či onak přeji Sparťanům, ať si popláčí a vylížou si rány. Ostatní kluby jsou na takové rány dávno zvyklé a fanoušci nejednou zažili ukázkové zaříznutí od rozhodčího, když nebohá Spartička potřebovala nutně bodíky. Možná že když se klubu nedaří, tak je třeba prvně pohlédnout do vlastních řad a udělat si pořádek právě tam. A neřvat jak malé děcko, že mu někdo udělal bebíčko.

Pondělní vrcholné nasazení

17. září 2012 v 16:01 | Hank009 |  Články
Když máte kocovinu, tak se vám těžko bude chtít do práce. Když ovšem máte co na práci, tak je to fajn. Den uteče jak voda a navíc opičáka parádně shodíte, ani o tom nevíte. Horší však je, když nemáte do čeho píchnout a celou dobu surfujete po různých stránkách, chodíte kouřit, po čemž se vám zase udělá zle a začnete znovu nadávat, že jste vůbec šli, když na to cigáro ani nemáte chuť. A čím déle nebudete nic dělat, tím víc se vám pak nebude chtít cokoliv začít. A čas neutíká a neutíká. Naopak. Vleče se jak smrad z veřejných záchodků.
Organismus ždímete z posledních zbytků energie a do toho vám kolega vypráví, jak včera absolvoval atletický sedmiboj a jak je celý rozlámaný. Upřímě si myslím, že je na tom lépe než já. Jednak proto, že mi připadá, že by mi bylo určitě lépe po sedmiboji než po půlce kačeny a patnácti pivech.
Kde jsou ty časy, kdy kocovina končila poledním obědem, ať jsemy byl předchozí večer v jakémkoliv stavu. Nebyly také špatné dny, kdy jsem celý den proležel a nevykazoval známky jakékoliv aktivity. Stačilo se vyspat a další den byl zase normální. Teď když ještě druhý den jsem mimo a pracovní nasazení se rovná nule si říkám, jaké to bude za pár let. Buďto si na to začnu dávat pozor a budu pít méně nebo fakt nevím. Dokážete si představit společnici opici, která vás obdařuje svojí přítomností tři a více dní? Já teda ne a i když máme prohibici, tak se nic nemění na faktu, že máme pondělí a zase jsem v práci za polévku drahý.

Pančovaný chlast není slast

13. září 2012 v 16:05 | Hank009 |  Články
Máme tady kauzu s pančovaným alkoholem a světe div se, moc mě to nepřekvapuje. Že se po diskotékách a barech nakazuje barmanům, aby nevyhazovali lahve od alkoholu, má jasný důvod. Lijí se totiž do nich právě tyto stáčené vodky a rumy. Takže když si dáte panáka na diskotéce, ne vždy to bude to, co v té lahvi opravdu má být. A důvod je prostý. Peníze. Všechno je v dnešní době o penězích víc, než je zdrávo. Právě to zdraví se teď posunulo na poslední příčku a teprve když začne docházet k úmrtím, tak se něco rozjede. Jasné je, že je těžko postižitelné a dokázatelné, co se v různých podnicích prodává místo kvalitního alkoholu. To slovíčko těžké je ale nutno přirovnat k penězům, které jsou zapotřebí k odhalení takového činu. A pokud prodejci nehrozí větší postih, tak se vlastně ani policii nevyplatí po něm pátrat a situace se jen takzvaně monitoruje.
Pak se však najde odborník, který je ještě chamtivější, dostane bezva nápad a použije technický líh. A najednou se začne objevovat rozssáhlý řetězec nepřehlédnutelných faktů o této činnosti. A nabere to neskutečné obrátky. Všichni o tom mluví, všude to člověk čte a slyší. Kauza jako hrom a obrovské překvapení celého národa. Je to jako se vším. Vždycky se věci řeší až se stane nějaký průser. Nejsou peníze na prevenci, tím pádem není pracovní síla a můžeme jen doufat, že se nic nestane. A když se to stane, tak jsou všichni z toho vyvalení a týdny je to kauza číslo jedna.
Zkrátka tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, než se začne chodit pro pivo. Nebo tak nějak.

Marná snaha o výchovu mužů

7. září 2012 v 14:21 | Hank009 |  Články
Při hledání nové partnerky jsem si nikdy nelámal hlavu s jejími vlastnostmi. Když se mě někdo zeptal, jaká by měla být moje vyvolená, nevěděl jsem, jak odpovědět. Neměl jsem žádné požadavky, stačilo mi zamilovat se a později se ukázalo, jestli to za to stojí nebo ne. Většinou to asi stálo za to, ale někde se to pokazilo. Teď už požadavek mám. Chci někoho, před kým si nebudu muset hrát na něco jiného nebo se přetvařovat. Jeden můj bývalý vysokoškolský profesor mi kdysi řekl: " Víte kolego, s ženami je to totiž těžké. Bez nich je to však ještě horší." Něco na tom bude. Nejhorší však na tom celém je to, že ženy, které jsem měl, se snažili ze mě udělat něco jiného. Něco, čím jsem nikdy nebyl a nikdy ani být nemohl. A já zamilovaný vůl, jedoucí na vlně všemožných emocí, které láska způsobuje, jsem si samozřejmě nechal namluvit, že má ta dotyčná v tomto pravdu. A začal jsem se chovat jinak. Za prvé jsem byl ochoten splnit jí každé přání a udělat pro ni cokoliv a za druhé jsem se nechtěl pořád jen hádat a tak jsem ustupoval a ustupoval. Do nekonečna to však nejde a jednou příjde chvíle, kdy ta prvotní zamilovanost opadne a já si začal uvědomovat, že hraji jen divadlo a chovám se tak, jak bych se podle dotyčné chovat měl. A najednou nastane období, kdy je žena velmi překvapená, že bych se vlastně chtěl chovat po svém a to se jí samozřejmě nelíbí. Chápu, že dá hodně práce vychovat si muže podle svého, ale myslím si, že v mém případě je to boj s větrnými mlýny. Nastane tedy čas hádek což je velmi nepříjemné a často to vede k ukončení vztahu. Pokud se ovšem nestane to, že se začnou dělat ústupky. Jinak se to řešit nedá. Jenže z pohledu ženy jsou to ústupky pouze na její straně, protože celou dobu dělal ústupky muž. A to se těžko setkává s pochopením. Chytřejší ženy si to uvědomí, ale požadují reakci na obou stranách, jenže to zase narazí kosa na kámen a celý kolotoč se opakuje znovu.
A mou otázkou zůstává, jestli vůbec existuje nějaká žena, která se nesnaží přetvořit muže na ženský prototyp chování. Nebo alespoň taková, která by byla tolerantní k mé osobě a brala mě takového, jaký jsem. Upřímě si myslím, že buďto je to dívka z říše snů a nebo běh na velmi dlouhou trať.

Návraty z prázdnin

4. září 2012 v 14:09 | Hank009 |  Články
Dnes jsem si vzpomněl na tu krásu začátku školního roku. Myslím, že o čím větší vzdělání jsem se snažil, tím lepší byly začátky školních roků. Na základce nic moc, to byla nuda. Protože pocházím z vesnice, tak jsem většinu kamarádů viděl skoro celé prázdniny a ty co jsem neviděl, jsem nepotřeboval vidět ani po návratu do lavice. Na střední už to bylo o fous lepší. Teda alespoň ty poslední ročníky. Jelikož jsem bydlel na internátu, který byl jako vězení, tak jsem měl hned v neděli před prvním dnem velkou radost, když jsem zase na cigárku před ústavem potkal kamarády a jejich nové, prázdninové vzhledy a taky kamarádky. A celý večer probíhal v duchu vyprávění, co se všechno o prázdninách stalo a jak se nám nechce druhý den do školy vstávat, o prožitých láskách, chlastačkách a podobně. Zkrátka paráda. Druhý den člověk potkal kamarády ze školy. Schválně píšu jen kamarády, protože na elektro průmyslovce kromě učitelek holky nebyly. Teda vlastně byly, ale buďto už někoho měly, nebo vypadaly jako další chlapci. Což zrovna nebyla moje cílová skupina. Pondělní nástup na školním dvoře, školní řád, pár organizačních keců, které nikdo neposlouchal, kromě toho když se mluvilo o tom, kdy budou tento rok svátky a prázdniny. A pak honem vedle do hospůdky, pozdravit po dlouhé době pana hostinského, který byl taky rád, že nás vidí a že konečně po okurkové sezóně se mu zase trochu zlepší zisky. Lehce přiopilí jsme se odebrali někam do parku, vychutnat poslední náznaky volna a prázdnin. Vyřizování se samozřejmě odložilo, nebylo to zatím podstatné.
Vysoká škola byla už o něčem trošku jiném. To zas bylo v duchu kolejí a hned po příjezdu, pokud jsem už dávno nebyl zkontaktován ostatními, jsem hodil věci na pokoj a obíhal ostatní pokoje, bušil na dveře a hledal někoho do hospody. Tam jsme se zase potkali se známými barmany a zbytkem pravidelného osazenstva studenstského klubu. Druhý den si každý stěžoval na nový rozvrh a jak to všechno bude přesunovat, jak to zase o prázdninách nestihl a tak všechno dohromady. Já jsem hlavně odpočíval, protože o prázdninách jsem vždy pracoval a byl jsem rád, že mám trochu volnější režim a nemusím každé ráno vstávat.
Teď když chodím do práce, hezky se mi vzpomíná na tyto návraty. Ani jsem skoro nezaregistroval, že nějaké prázdniny skončily, nebýt většího počtu mladých lidí ráno v trolejbusu, nevšiml bych si, že už je září. A stejně jim závidím. Vrátit bych se nechtěl, představa měsíčního zkouškového mi nahání hrůzu pořád, ale něco na tom bylo. Bylo to více dnů svobody a volnějšího stylu života, na který budu asi každým začátkem školního roku vzpomínat.

Hledá se můza aneb pomočený chodník a nefunkční počítadlo

2. září 2012 v 23:24 | Hank009 |  Články
Nějak mi to moje psaní upadá a připadá mi, že ten opěvovaný styl psaní jde kamsi do údolí hnědého válečku. Pokusy o nápravu selhávají jeden za druhým, snaha o napsání jakéhokoliv čehosi se mění v nic neříkající melancholické ničehosi. Co s tím blogere, který ve skutečnosti nejsi blogerem, ale jakýmsi nepopsatelným šestadvacetiletým nickem pojmenovaným neznámým? Holt to budu muset vzít za ten správný konec. Který to je však nevím, tak mi nezbývá než si tipnout. A jsme zase u toho.
Dobrá, tak jinak. Napíšu něco, co by mohlo trošku pobavit a zároveň to bylo podáno vtipným tónem a napsáno s naprostou lehkostí, mě vlastní. Ha! Teď jsem se zasmál tak akorát sám sobě, protože nevím, jak to zrovna tak nějak zformulovat. Jediné o čem bych tak mohl vypovědět je to, že jsem viděl ženu v produktivním věku, která čupěla na chodníku, po kterém chodilo velké množství lidí a z pod ní se řinula tekutina nesoucí její DNA. A ještě pokřikovala na ty, co se ohradili, že na to sere. Fakt jsem se bál, aby ty slova nemyslela vážně. Nakonec si natáhla kalhotky žlutobílé barvy a přitom se vůbec nestyděla dát na obdiv svoji hustě zarostlou beranici, či drátěnku, chcete-li. Kolemjdoucí lidi buď dělali, že to nevidí a že se jich to netýká nebo vytahovali telefony a točili videa. Já jsem stál opodál a s nechápavým pohledem jsem sledoval, co se ještě stane. Nestalo se nic, až na to, že pár lidí co procházelo za nějakou dobu, do toho rybníčku bez rybiček šláplo. Co se dá dělat?
A tak pořád přemýšlím, o čem teda napsat, když mojí můzou je maximálně tak močící dáma na chodníku u nádraží. Připadá mi, že mám jakousi okurkovou sezónu v publikování něčeho, co by vůbec stálo za publikování. A když konečně stvořím něco, co vypadá nadějně, tak mi to nechtějí nikde otisknout s odůvodněním, že věci podobného charakteru mám publikovat jinde, že jsou slušným portálem. A tak ztrácím čas hledáním portálu, kde by mohla být publikována temná strana mojí prohnilé duše. Perfektní, takže nakonec když stvořím něco, co se líbí každému, kdo si to přečte, můžu se zase s klidem vrátit do časů, kdy jsem psal jak se říká do šuplíku.
Taky mě napadlo, dát to sem na blog. Ale tím bych z něj udělal něco naprosto jiného a přetvořil ho v něco, čím tento blog nikdy neměl být. A to bych jen velice nerad, i když vím, že by mě nikdo za to odsud nevyhnal. Myslím, že tyto věci mají správci tak nějak na salámu. A to je dobře, je to totiž jeden z mála blogů, kde můžete psát sračky jako je tento článek a nikdo vás nevyhodí. Na druhou stranu mi taky nikdo neopraví rozbité počítadlo návštěv a žebříček přečtených článků. Ale nejsem bloger, aby mi na tom nějak záleželo. Používal jsem to pouze jako odpověď, když se mě někdo zeptal na návštěvnost. Teď když řeknu, že je počítadlo rozbité, tak se ptají proč a proč někam nenapíšu a tak pořád dál, takže to dává jakýsi větší prostor k diskusi. Pokud ovšem chci diskutovat. Ale ten prostor tam je. Takže když něco nefunguje, tak místo řešení problému diskutujeme a děláme ze sebe chytráky, místo toho, abychom problém vyřešili. A to nás baví.