Říjen 2012

José

28. října 2012 v 22:53 | Hank009 |  Postřehy odjinud
José byl v zásadě správný chlap. Takový ten typ, co je tvrďák na povrchu, ale přitom srdcař. Dost pil. Tito chlápci to tak zkrátka dělají. Taky byl docela vznětlivý dalo by se říct, že skoro výbušný. Jednal většinou rychleji než myslel. Nemyslel to zle. Ale jeho mozek byl trošku lenošněší myslet. Raděj věc risknul bez toho, aniž by si něco rozmyslel a čekal že to dobře dopadne. Nebo spíš byl přesvědčen o tom, že to nemůže dopadnout jinak než dobře. Protože chlastal, tak mu nezbývalo dost na základní věci. Jako třeba opravy auta, které potřeboval, aby se dostal do práce. Stará stopětka už měla nejlepší roky za sebou. Motor už měla třetí, protože si José myslel, že svítící kontrolka o stavu oleje je pouze informační záležitostí. Když mu někdo připomněl, že mu svítí olej, odvětil sebevědomě, že o tom ví a ubezpečil tázajícího, že je to v pohodě, že svítí pořád. Velice se potom divil, když se mu motor hvízdnul na klice. Dvakrát. Každý normální člověk, už by si dal dohromady souvislost se svítící kontrolkou a dvěma zadřenými motory. Ne však on. Musel by totiž uznat, že všechny ty sebevědomé odpovědi o kontrolce, neměly být tak sebevědomé a že teď vlastně vypadá jako vůl. Jasně, všichni děláme chyby. Všichni kromě něj. Ne že by je nedělal, ale zkrátka si to nikdy nepřipustil, což jen podpořilo fakt, že se nikdy nemůže poučit.
Další věcí bylo, že se dokázal okamžitě nadchnou pro něco velkého, ale chyběl mu sebemenší um k tomu, dotáhnout celou věc do konce nebo tak, jak by se měla správně dělat. A tak když vyměňoval motor už podruhé, řekl si, že by nebylo od věci opravit kompletně prohnilé prahy, ve kterých bylo víc děr jak železa. A to železo co zbývalo, byla stejně jen slupkovitá rez, která se drolila s každým výmolem, do kterého José najel.
Takže by si každý normální chlap řekl, že bude lepší prahy vyměnit celé, nebo se zbavit šrotu na čtyřech kolech a necpat prachy do něčeho, co stejně za rok skončí na šroťáku. José byl jiný. Měl to auto rád. Měl k němu vypracovaný dlouholetý vztah. Asi byl jediný, kdo dokázal s jedním autem jezdit šest let sedm dní v týdnu bez výměny oleje. A následně pět dalších s jiným motorem. Ale nenaboural ho. Pokud nepočítáte tu situaci s tím dvacetikilovým šutrem velkým jako kýbl.
José si tenkrát myslel, že není potřeba objíždět tuto očividnou překážku na cestě a že ho jednoduše vezme prostředkem, tedy mezi koly. To jsem s ním tenkrát jel shodou okolností i já. Trnul jsem, když propásl poslední možnou vteřinku, kdy ještě při té rychlosti mohl kámen objet. Zařval jsem jen BRZDI! a zapřel se do sedaček. Rána to byla slušná. Ze spod auta se ozývaly zvuky, jako když loď narazí na mělčinu. Prvně hlasité skříííííp, kdy kámen přejel rezervní kolo, následovala rána po nárazu, kdy si s sebou vzal málem most na převodovku, tehdy auto ve zlomku vteřiny znatelně ztratilo na rychlosti, pár dutých ran, kdy tento kus skály narazil do podlážky a nakonec rámus, kdy si dával šutrák rande s motorem. Asi jako když jedete na bobech po sněhu a najednou se sníh změní v kamenné pole. Pěkně od přídi až na záď.
Protože škodovka byla schopná jízdy, velice mě překvapilo, že José zastavil. Ne že by mě to u normálního řidiče nepřekvapilo, ale myslel jsem si, že to dojedeme a až nakonec a až tam se José tajně podívá na škody. Samozřejmě byl velmi překvapen, že ho neminul. Světlost stopětky nebyla jako v džípu. Pravděpodobně by takový šutrák na prostředek zvládnul snad jenom traktor. Vyskočil z auta a klekl si na kolena a nevěřícně zíral kamsi pod auto. Po chvíli řekl, že je to v pohodě, že z toho nic neteče a že se vlastně nakonec ani nic nestalo a že normálka jedeme dál. Tak jsme zase nasedli. Ale už při pokusu o zařazení jedničky (teď jsem chtěl napsat "prvního rychlostního stupně", ale rozmyslel jsem si to a změnil na "jedničky", protože je to kratší) věděl, že to asi moc v pohodě nebude. Rozjel se teda na dvojku a pokračovalo se. Nakonec jsme zjistili, že jde řadit pouze dvojka, čtyřka a zpátečka. Ale to až když jsme dorazili domů, protože se celou cestu o tomto incidentu nemluvilo.
Asi druhý den José povolal na pomoc kamaráda. Vyučený automechanik, který oznámil, že je to "urvané most na převodovku a že je to v prdeli a ne jen nějaká voprava a bude to chtít dílnu a bude to stát pěknej balík". V ten moment si konečně José uvědomil, že udělal chybu, když si hrál se stopětkou nechtěně na Titanic.
A protože už do škodovky investoval tolikrát a kvůli věcem, které by se normálním lidem nestaly, řekl si nakonec, že opraví i ty shnilé prahy. Ale že to teda vykoumá a že na tom ušetří. Zvládne to totiž úplně sám a navíc s minimem nákladů. Nacož byl patřičně hrdý a nezapomněl se za tuto královskou myšlenku pochválit. Řekl si, že největší díry zalepí Ipou (izolační asfaltová vrstva) a všechny práce zamaskuje nátěrem stříbrné barvy, která zbyla v práci.
Když se do toho nakonec dal, zjistil, že si ušetří čas ještě víc. Že jednoduše nebude vylepovat jednotlivé díry, ale že uřízne kus velikosti prahu a tím ho prakticky nahradí celý. A protože s takovým materiálem mockrát nepracoval, nedokázal odhadnout, jak moc má asfalt nahřát aby se ideálně přichytil k plechu. Taky jsem nikdy neslyšel, že by někdo zkoušel lepit Ipu na plech, navíc zkorodovaný, zabahněný až se vůbec divím, že na něm drželo i to bahno. Ale to nebyl žádný problém pro našeho Josého. Nejen že dokázal zalepit díry, ale dokonce se mu podařilo nalepit ipu v některých částech pouze na bahno nanesené na plechu. Zjistil totiž, že když je bude chtít odstranit, tak tím jen celý práh oslabí, protože z důvodu masivní koroze bláto působilo spíš jako lepidlo a celé prahy vlastně vyztužovalo.
Nedařilo se mu moc dobře nahřát celou plochu souměrně, takže jeho záplata pak držela jen v některých částech a v těch místech kde nedržela, bylo nezbytné ji znovu nahřát a pokusit se o kýžené přilepení. Nezastavila ho ani připomínka kamaráda, že by to neměl nahřívat plamenem z hořáku propanbutanové lahve v místech, kde je nádrž. José jen nedbale utrousil, že je to v pohodě, že se nemůže nic stát. Přál bych vám vidět výraz v jeho obličeji, když si všimnul, že z pod víčka od nádrže stoupá tenký sloupec dýmu. Vyděsil se, zamumlal cosi o tom, že to není v pohodě, pustil vše, co měl v ruce (zapálený hořák) a dal se na strategický ústup. Spíš to připomínalo panický úprk, ale jak sám později řekl "měl jsem celou situaci pod kontrolou a jsem si jistý, že jsem určitě neutíkal, jen jsem si potřeboval vzít čas na promyšlení nově vzniklé situace".
"Ty vole José, to mrdne." Konstatoval kamarád podílející se svou pomocí na opravě.
"Ty vole, vono to fakt asi mrdne." Smířil se okamžitě s novou situací José.
"Neměli bysme aspoň dát pryč tu bombu?"
"To asi jo, kurva. Ale co když to zrovna mrdne?"
"Tak to potom mrdne i ta flaša a to bude ohňostroj jak z americkýho filmu."
"Piča, jdu pro ní." Zaklel José a statečně se vrhl do zóny ohrožení života a zapálený hořák i s propanbutanovou lahví odtáhl mimo epicentrum případného výbuchu nádrže. A protože si uvědomil, že se mu vlastně vůbec nic nestalo a že to zase všechno bude v pohodě, začal konat znovu rychleji než myslel. Oběhl auto, vzal zahradní hadici, otočil kohoutkem a začal s chlazením potencionální výbušniny. Dělal to tak, že stříkal všude kolem víčka nádrže a na kapotu. Po minutě, kdy byl podle něj obsah dostatečně ochlazen, sebral odvahu a šel se podívat, jestli kropení vodou dopadlo úspěšně. Pro tentokrát měl štěstí. Při prvním ohledání zjistil, že původcem kouře byly hořící noviny, které zapálil skrz děravou podlahu, na níž ležely.
Od teď byla práce s nahříváním daleko složitější. Všechno bylo mokré a voda se v prazích držela snad všude a José zrovna nebyl typ, co by rád na cokoliv čekal. A už vůbec ne na to, až všechno oschne. Teď už zase neměl strach z toho, že něco "mrdne" a tak započal s vysoušením vody přímo plamenem. Neostýchal se braním ohledů na již dříve připomínanou nádrž a jednoduše vysoušel. Až prahy vysušil, což jeho společníka velice potěšilo, neboť konečně polevilo to sevření, které měl, když celou situaci vysoušení sledoval, pokračoval v dolepování. A světe div se, nakonec došlo i k finálnímu stříbrnému nátěru a následném představení skvělé opravy všem kolegům v práci.
Zkrátka to José zase jednou všechno zvládl, dal věci do pořádku a mohl si v klidu oslavit svůj další úspěch v hospodě pár pivkama, pokuřováním cigaret a neustálém opakování každému, jak perfektně si sám a téměř zdarma opravil auto.

Kobylky

24. října 2012 v 17:51 | Hank009 |  Postřehy odjinud
Vždycky jsem si myslel, že čím víc peněz budu vydělávat, tím budu šťastnější. Nevím, kdo mi to vtloukal do hlavy nebo kde jsem to vzal. Dokázal jsem vydělávat třikrát víc, než mám teď. A byl jsem na tom hůř. Dvě stovky pro mě byly jako nic, ani jsem to nepovažoval za peníze. Měl jsem třikrát víc a stejně jsem poslední týden čekal na výplatu jako na smilování. Že jsem žil lepší život? Vůbec ne. Dokázal jsem akorát to, že přes všechny ty prachy jsem přestával věnovat pozornost věcem nejdůležitějším - lidem kteří mě obklopují a s kterými trávím volný čas. Myslel jsem si, že když budu chtít, tak si koupím všechno, dokonce i štěstí. Že když budu mít splín, zajdu si na pivko a pár panáků a druhý den nebude problém.
Dlouhou dobu, co jsem s penězi na štíru, jsem se s tím nedokázal smířit a pořád si jen balamutil hlavu nesmysly, jak přijít k penězům. Je to všechno blbost. Konzumní způsob života nevede nikam. Pokud nemáte záliby, přátele a čas na ně, jsou vám všechny prachy světa úplně k ničemu. Stáváte se víc a víc povrchnějšími a čím hloupější a dražší zábava, tím si víc myslíte, že musí stát za to. Jsme jako kobylky, které se nedívají doprava ani doleva a žerou na co přijdou. Hlavně rychle, rychleji a na důsledky nikdo nehledí.
Nepotřebuji jezdit v drahém autě, mít barák jako kráva a čtyřikrát ročně jezdit na dovolenou. A už vůbec ne k moři. Co to je za dovolenou celý den ležet na pláži plné lidí, natírat se opalovacím krémem a plavat v moři, kde nemám nic jiného na práci, než neustále měnit směr a vyhýbat se dalším zoufalcům? Jaký to má přínos? To je nejpovrchnější způsob jakým lze zabít čas. A nejlepší ze všeho, je koupit si obří televizi s HD rozlišením, čumět na hodinové bloky stupidních reklam a nechat si masírovat mozek hovadinama typu ordinace a dalších přihlouplých seriálů. Stejně ani za čas nepoznáte, že je obraz kvalitní. Akorát když se budete muset dívat na telku s horší kvalitou obrazu, mylně si budete myslet, že si neužíváte naplno. Neužíváte si naplno tu hromadu reklam na věci, které vůbec nepotřebujete.
Vezměte si raděj dvě stovky, hezky se oblečte, jděte si večer do divadla, kde vám bude parta lidí předvádět něco smysluplnějšího. Pokud teda nejdete na úplnou kravinu. Už jen ta cesta, všechno okolo vstupenek, usedání do sedaček a ta chvilka předtím než představení začne, je zážitek. Chvilka, kterou si dneska nikdo nedokáže užít. Chvilka napětí, kdy se těšíte na začátek jak dítě na dárky pod stromečkem. Jasně, raději si vytáhnete mobil a ještě jednou se podíváte na facebook, jestli tam náhodou někdo nevložil nějakou opileckou fotku nebo stupidní rádoby moudro, které někde zkopíroval.
Vezměte dvě stovky a sejděte se spolu s bandou přátel na koncertě, dejte si čtyři pivka a vykládejte do noci. Nebo se jděte projít ven, když je tam hezky. Sedněte si na lavičku a jen vnímejte poslední hřejivé paprsky tohoto roku a užívejte si toho pocitu. Bude vás to hřát a když se podíváte na ostatní, co kolem jdou, spěchají, nakupují věci co nepotřebují, tak si řeknete, že alespoň využíváte čas nějak smysluplněji, než zbytečnou honbou za něčím, co vlastně ani nepotřebujete.

Vymeteno v hlavě

23. října 2012 v 14:39 | Hank009 |  Postřehy odjinud
Nevím, jestli na mě jde podzim, ale nálada je poslední dobou nějaká spací. Jako by mi organismus sděloval, že bych měl po tom létě zpomalit a šetřit energií. Samozřejmě se nesetkal s kladnou odezvou, právě naopak dal jsem mu zase pořádně pokouřit. Myslel jsem si, že je to otázkou psychiky a přiměji stále více opotřebované tělo k lepším výkonům. A zase jsem se šeredně mýlil.
Stává se totiž, že když je člověk mladý, může si jíst, pít a kouřit co chce, namáhat organismus nadstandardně a stejně dopne své kalhoty číslo 33 a po obědě není po kocovině ani památky. Najedou ani nemrknete, je mu pětadvacet, svaly zamávájí bílým praporkem a začnete na sobě cítit změny. Sice pozvolna, ale o to důkladněji. Kocovinka z vás v lepším případě udělá na další den mumii a stoprocentně se budete cítit až po druhém vyspání následující den. Teda jen těch pár let. Já už se dostávám do stadia, kdy ještě třetí den mám v hlavě vymeteno a pořád na sobě pociťuji známky únavy, rozhozeného metabolismu a nálady pod psa. Paradoxně je to období, kdy mám největší chuť něco napsat a plno témat. Vždycky si říkám, že to je škoda, protože se mi do psaní fyzicky vůbec nechce. A tak si s tím tématem pohrávám celý den a až ten další to nabouchám do PC. Potom tyto články nejsou tak syrové a neohrabané. Jsou vybroušené a domyšlené k absolutní dokonalosti. Teda alespoň k takové, která je možná v mém podání. K dokonalosti stvořené alkoholovým deliriem.
A teď je ta pravá chvíle na to, položit si otázku. Proč většina dobrých spisovatelů nebo umělců mělo rozvinutý vztah k alkoholu nebo k drogám? A zároveň bych nechtěl, aby si někdo myslel, že se tím snažím přimět někoho myslet si o mě, že jsem dobrý spisovatel nebo umělec. Myslím si, že spousta umělců využívá jiného stavu mysli. Buďto povzbuzené, ať už alkoholem nebo drogami nebo naopak oslabené. Mozek je totiž taky lenivá věc a tím nám poskytuje jiný náhled na svět. Někdo tyto stavy nenávidí a jiný je potřebuje.

Nažhav nerez, Jurgen!

17. října 2012 v 21:55 | Hank009 |  Články
Jestli jsem se odíral o "chytráky", kteří v česku lijí metanol do alkoholu a myslí si, že se na to nepřijde a myslel si přitom, že snad nic blbějšího nemůže nikoho napadnout, tak jsem se zase jednou šeredně mýlil. Tentokrát nejde o nic smrtelného, tedy až na nějaké výjimky, ale spíše směšného. V Maďarsku se totiž našli koumáci, co do Švédska dováží maso a napadlo je jak jednoduše vydělat. Tito jistě velmi vzdělaní lidé, a teď nechci říkat, že nějaký titul je patent na rozum, zjistili, že hovězí maso se prodává za vyšší cenu než vepřové. Na tom by ani nebylo nic převratného, kdyby nenapadlo tyto myslitele jak si bez práce naplnit vlastní kapsy.
Zkrátka obarvili vepřové na červeno a prodávali je jako hovězí. Určitě si bláhově mysleli, že na to nikdo nepřijde a že třeba na tom založí byznys. No a korunu tomu dali sami švédové, kteří na to nepřišli tak, že by se třeba někomu nezdálo, že kravička chutná tak trošku jako sviňka nebo že sáčky po vybalení hovězí svíčkové zůstávají červené, ale laboratorními testy.
Mohl bych teď trošičku situaci zlehčit, i když si myslím, že je zlehčená natolik, že div sama neodlétne a mohl bych popsat, jak si představuji takové "laboratorní testy".
"Šéfe, už mám po celodenních testech hlad. Nedáme si něco na zub tady v laboratoři? Viděl jsem dole v supermarketu hovězí, tak že bych vypláchl tady ten nerezovej testovací plech a nad kahanem si uděláme prima steaky?"
"Dobrej nápad. Hned se do toho dej, Jurgen!"
"Šéfe, ta svíčková chutná jak vepřová, to je nějaký divný, ne?"
"No to teda je. No jo Jurgen, vždyť to je vepřový, jen nějaký červenější... Musíme to oznámit!"
Celý hovor samozřejmě probíhal ve švédštině, ale protože většina z vás nevládne jazykem tří korunek, dovolil jsem si ho pro vás přeložit. Doufám, že se nic v překladu neztratilo a těm, co by chtěli rozhovor v mateřském jazyce, ho velice rád pošlu.

Červenooranžová

15. října 2012 v 13:15 | Hank009 |  Články
A je to tady. Kraje se nám zbarvily do rudooranžova. Volební účast necelých 38 procent. Co na to říct? Snad jen jediné. Volit šli většinou lidé, co chodí vždycky, tedy ti, co volí komunisty. Nepřekvapilo mě, že socani vyhráli, ale tolik hlasů komanči nedostali od revoluce. To mi vadí víc, než kdyby suveréně vyhrála ČSSD. Že se stejně spunktují s rudýma mi je jasné, tím horší to však ve skutečnosti je.
Nevím, jestli už všichni zapomněli, jaká doba tu byla před revolucí, ale výsledky mluví jasně. Lidem je to asi jedno. Chápu, že jsou všichni znechucení současnou politickou scénou, ale dopustit něco takového jsme rozhodně neměli. Úplně zuřím, když vidím ty vysmáté obličeje oranžových politiků, kteří teď mají plnou hubu keců o tom, že lidé dali jasně najevo, že nedávají důvěru současné vládě. Skutečnost je spíš taková, že lidé nemají zájem se podílet svým hlasováním na politice vůbec. Šlo ČSSD někdy vůbec o něco jiného než kritizovat opozici a na tom stavět svou politiku? To jim lidé dávali hlasy jenom kvůli tomu, že jsou nespokojení? Co nějaký program? Co vlastně chtějí lidem nabídnout? To že budou jiní? Ale jděte. Všichni dobře vímě, že ať byla u moci jakákoliv vláda, vždycky bylo na co nadávat. Dle mého názoru se vždy volila cesta nejmenšího zla a dovolím si tvrdit, že je to čímdál těžší si vybrat. Rozhodně si nemyslím, že výsledky krajských voleb dopadly zvolením menšího zla. Pro mě jsou největším zlem komunisti a ti se tentokrát pěkně vyšvihli. Jsem přesvědčen, že kdyby byla účast ještě měnší, tak by měli o dost vyšší procenta. Podle mě tu taková strana nemá co dělat a i když vím, že v ostatních stranách je mnoho lidí, co jen převlékli kabáty, tak přece jen nedokážu pochopit, proč tu pořád jsou a proč dostávájí tolik hlasů.
Jak se říká v jednom filmu: zlatí komunisti, ti po člověku nikdá nic nechtěli. Možná, že tohle je lidem blízké. Stačilo být ve straně a měli jste klid. Ale co to znamenalo pro ostatní? Na to už všichni zapomněli? Smutné výsledky voleb a myslím, že jsme tímto výrazně nakročili špatným směrem.

Zvolte si svou budoucnost

12. října 2012 v 9:09 | Hank009 |  Články
Nebudu zapírat a přiznám se bez mučení. Nejsem příznivec ČSSD a protože máme volby na krku, chtěl jsem napsat pár názorů na současnou politickou scénu. Nejprve bych se měl věnovat tomu, co máme. Tedy vládu Petra Nečase. Co k tomu říct? Ne že by se mi všechny jeho kroky zamlouvaly, ale jasné mi je, že jsme nuceni si utahovat opasky. Jak moc a na jakých místech je otázka jiná. Myslím si, že současná vláda dělá tak drastická opatření s takovou rychlostí, že si mnohdy nestačí ani uvědomit, jaké to ve výsledku bude mít následky. Všeho moc škodí a tlačit na pilu víc, než je nutné se nevyplácí. Což nahrává konkurenci, která jako obvykle místo návrhu na změnu dokáže jen kritizovat opozici. Dokonce si na tom postavila i volební kampaň. Řekněte ne Nečasově vládě. Stará taktika ve které se hojně vyžíval Paroubek.
Chápu, že nepopulární kroky je těžké snášet. Ale na druhou stranu musím říct, že navyšovat státní dluh do nekonečna taky nejde. Je to sice velmi populární, lidé dostanou peníze a to jim zavře huby. To že tímto míříme do situace Řecka se projeví až později a to třeba zase bude u vlády opozice a naskytnou se široké možnosti pro kritiku. Stačí se jen podívat na to, jak za osmileté vlády ČSSD se zvednul státní dluh.
Další věcí je to, že se jako občané a domácnosti stále více zadlužujeme a žijeme na dluh. Nejhorší pak je, že se spousta lidí dostává do splátkové spirály, kdy lepí jednu půjčku druhou, což je jen krůček k exekuci a osobnímu bankrotu. Pokud má být ve vládě strana, která se chová stejně s naším státem, tak nevím, jestli jejich voliči mají alespoň nějaký rozum. Chápu, že je jednosušší brát peníze od státu a až to praskne a půjde vše do hnědé dírky, svalit vinu na politiky.
Vím že neexistuje ideální strana, ale musíme volit nejmenší zlo a nebýt jen lenošní a žít si pohodlně, když na to nemáme.

Chlápek který to nezabalil

11. října 2012 v 20:36 | Hank009 |  Články
Abych tady pořád neplácal jen samé zlo a neopíral se do toho, co se mi nelíbí, rozhodl jsem se napsat o něčem pozitivním. Nebyl jsem to tedy přímo já, ale pan Heřman Volf. Že vám to jméno nic neříká? Mě také nic neříkalo než jsem se dozvěděl o tomto vozíčkáři víc. Chlápek, který ochrne po úrazu na lyžích a nevzdá to, je u mě borec. Mnoho lidí takovouto ránu nezvládne a jen naříká a vymlouvá se na život, na smůlu a bůhví na co ještě. Jenže pan Volf si řekl, že to jde i jinak.
V půlce června osedlal své speciální kolo na ruční pohon a vydal se na cestu z Prahy do Osla, kterou napomohl handicapovaným dětem. Za každou z osmnácti etap dostalo jedno takové dítě dárek, který samo nakreslilo nebo popsalo. Takže třeba počítač ovládaný hlasem, elektrokolo, hrnčířský kruh nebo třeba bazén na rehabilitaci. Všechny tyto dárky zaplatili sponzoři a sám pan Volf je rád, že se peníze sehnaly pro všechny.
Pokud si však myslíte, že to byla jen cesta z Prahy do Osla, tak to se mýlíte. Tento chlápek, co našel skvělou motivaci, už podobných cest absolvoval několik. A navíc tím vůbec nekončí. I nadále chce pokračovat v akcích podobného typu a já osobně mu velmi fandím. Nejen proto, že udělá radost ostatním, ale také kvůli tomu, že to po úrazu nezabalil a nezahořknul. Právě naopak. Našel si svůj cíl v pomáhání druhým a motivaci do života, který už nebude jako dřív. Pro mě je to borec a přeji mu do dalších podobných akcí štěstí na sponzory, úsměvy na tvářích dětí a radost, jakou mu to přinese. Mě zase udělá radost tím, že se najdou mezi námi lidé s pevnou vůlí, co jsou schopni dělat něco pro druhé, než jen hrát každý sám za sebe a mít radost z toho, že někoho oškube.

Sbohem marmeládo

10. října 2012 v 8:41 | Hank009 |  Články
Naše babičky vyráběly marmeládu. I naše matky ji vyráběly, do dnes ji vyráběly i tuzemské podniky. Tomu je však definitivně konec. Firma Hamé prohrála spor o tom, jestli smí vyrábět marmeládu. Ne že by ji nemohla vyrábět vůbec, ale už ji tak nesmí nazývat. Od teď se tyto výrobky smějí označovat pouze jako džem. Marmeládou můžeme označovat pouze výrobky vyrobené z citrusových plodů o obsahu minimálně dvacet procent.
Rum už taky není rumem, ale Tuzemákem a přitom se obsah láhve nezměnil. Tedy pokud nepřišel nějaký chytrák s nápadem lít do něj metanol. Evropská unie vytváří směrnice, které jsou k smíchu. Olomoucké tvarůžky přežily jenom díky tomu, že bylo prokázáno, že jde o tradiční výrobek. Nechápu, co tím bruselští úředníci sledují. To že nám srovnali cukrovar se zemí a zničili celou cukrovarskou výrobu jim nikdy nelze zapomenout. Tady alespoň vidím důvod. Malý stát přece nemůže být velkým vývozcem cukru. Co by potom chudáci žabožrouti dělali, kdyby jim vývozní cena jejich cukru klesla a jejich obchodování by zaznamenalo citelnou ztrátu? Šťastní by z toho nebyli. Tak udělali nádhernou fintu, koupili český cukrovar, do kterého původní majitel investoval obrovské částky na renovaci a srovnají ho se zemí. Což se odrazilo nejejn v pěstování cukrové třtiny, ale i v tom, že z vývozce se z našeho státu stal dovozce. Bezva, zaplatili jsme nováčkovskou daň za to, že jsme vstoupili do EU.
Ale s marmeládou mi to opravdu nedává smysl. Nedokážu si představit jednání, na kterém úředníci hlasují o tom, jestli teda je v jejich zájmu, aby čeští výrobci měli značku na tak tradiční výrobek, jakým marmeláda podle mého názoru je. A ti chytří pánové se rozhodli, že není. Bude to zkrátka džem, ať je to všude stejné a neohrozí se tím konkurenceschopnost ostatních států v obchodu s tímto produktem.
Alespoň to nebude matoucí jak praví jeden vtip, kdy zastaví policista auto a celý zmatený volá nadřízenému. Šéfe, zastavili jsme podezřelou osobu. Řidič má v papírech napsáno Jam, tvrdí, že veze džem a přitom má auto plné marmelády.

Pět párků v rohlíku a jeden hamburger

9. října 2012 v 16:56 | Hank009 |  Postřehy odjinud
Vincent se ráno probudil s těžkou kocovinou. Pár piv po ránu to dalo zase trochu do normálu, ale nebylo to pořád ono. Celý den chodil on ničeho k ničemu, až narazil ve skříňce na láhev Jamesona. Rychle zkontroloval, jestli je v mrazáku led. Otevřel šuplík a naštěstí tam byl poslední sáček s ledem. Udělalo mu to nesmírnou radost. Vzal z police whiskovku, postavil ji na kuchyňskou linku a ze sáčku začal vymačkávat led. Jedna kostka mu vyklouzla a spadla na zem.
"Kurva jedna." Zaklel a kopnul ji pod linku.
"Je to jen voda." Pomyslel si a nalil sklenici skoro plnou. Rychlý odhad značil, že je v láhvi ještě na dva panáky.
"Lepší než nic." Prolétlo mu hlavou. Odebral se do obývacího pokoje, kde si lehl do sedačky. Ze stolečku vzal ovladač a zapnul televizi. Projížděl kanál po kanálu, ale stále nemohl vybrat ten správný. Ani sportovní kanály nedávaly nic zajímavého. Cyklistika - banda zdopovanejch sráčů, co furt jen šlapou. Nuda! Napil se ze sklenice a zmáčknul tlačítko na ovladači.
Na dalším kanále byl sport, jaký ještě neviděl. Skoky psů do vody.
"No to mě poser! Co všechno lidi nevymyslí." Kroutil hlavou, ale zajímavost mu bránila přepnout na další kanál. Chvíli se díval a zaujalo ho, na jaké úrovni tento sport je. Celé to bylo velmi jednoduché, ale jen na první pohled. Rozběhová dráha pro psa byla asi 10 metrů dlouhá, za ní byl bazén s vodou. Páníček stál na konci odrazové dráhy před bazénem, pes čekal na začátku. Na povel se pes rozběhl. Páníček mu těsně před odrazem vyhodil jakýsi předmět do dálky do bazénu. Podle komentátorů, jež byl odborník na tento sport a žena, která tento sport vykonává, je právě tento okamžik nejdůležitějším v celém sportu. Majitel psa musí jednak správně načasovat okamžik, kdy hodí hračku psovi, jednak ji musí hodit do správné vzdálenosti a správnou rychlostí. O trajektorii letu hračky ani nemluvě. Pes se musí dobře odrazit, správnou nohou a ve správné vzdálenosti. Celé to bylo jakési úchylné, a tak Vincent mrknul asi na čtyři psy a přepnul dál. Buďto narazil na reklamu nebo na něco, co ho nezajímalo. Dopil whisky a šel do kuchyně pro další. Nálada se mu začala zvedat. S novou sklenicí odešel zpět do obýváku, ale tentokrát se neuložil na sedačku, ale odešel do pokoje. Ze zásuvky u stolu vytáhl malý plátěný pytlík. Přešel zase k televizi, srknul si whisky a otevřel pytlík. Vytáhl papírky, sáček s trávou, drtičku, filtry a další sáček s trávou. Podrobně se podíval na oba sáčky. Na jednom byl nápis "JH", na druhém bylo červeně napsáno "S". Vybral si "JH". Otevřel typický gramový sáček a vytáhl krásně vonící paličku. Sundal víčko drtičky a začal pomale ulamovat kousky palice a rovnat je do kulatého otvoru. Až bylo vše zaplněno, zavřel drtičku a krouživými pohyby podrtil konopí na správnou hrubost. Vysypal obsah na stůl. Vůně se linula ještě líbezněji. Vytáhl z krabičky s nápisem "LUCKY STRIKE" jednu cigaretu, ulomil z ní asi centimetr a vydrolil tabák na stůl s podrcenou trávou. Vše pečlivě smíchal a utvořil menší hromádku. Vzal paklík s filtry a jeden odtrhnul. Smotal ho do ruličky a ještě kousek z něj utrhl, aby dostal požadovanou tloušťku celého budoucího jointa. Vytáhl papírek "SMOKING", přeložil ho a položil na stůl. Ještě jednou si loknul ze sklenice a dal se do poslední fáze. Podruhé zkontroloval lepení na papírku, přiložil filtr, udělal z papírku malé korýtko a přemístil do něj namíchanou hromádku. Dával si velmi záležet na tvaru a dokonalém vyválení celého jointa. Tráva byla obalena pryskyřicí a krásně držela kýžený tvar. Vincent smotnul jointa, prolíznul papírek a zbylou část odtrhnul. Párkrát s ním poklepal o stůl, aby se drť uvnitř pěkně usadila. Doplnil zbytek směsi dovnitř a bylo hotovo. Potěšilo ho, jak se mu brko povedlo. Dopil sklenku, jointa si strčil za ucho a odebral se do kuchyně. V láhvi už nebylo ani na jednoho celého panáka, což Vincenta trochu znervóznělo. Obrátil zbytek láhve do skleničky, přidal led a odešel na terasu. Lehl si na lehátko a sklenici postavil na stolek. Posunul popelník, tak aby ho měl na dosah. Zapálil jointa a začal pokuřovat. Tráva působila celkem rychle. Po prvních dvou vdechnutích už Vincent začínal cítit drobné lechtání v břichu. Opět vzal whiskovku a trošku upil. Po čtvrtém šluku si řekl, že si radši zapálí cigáro a počká, jak začne tráva působit. Položil jointa do popelníku, vstal a šel do obýváku pro krabičku. Jen se zvedl, zamotala se mu hlava a už věděl, že čtyři šluky budou bohatě stačit. Vrátil se na terasu, znovu si lehl do zahradního lehátka a zapálil si. Nikotin ještě umocnil marihuanový rauš. Dopil whisky a neměl co pít. Hlavou mu běhalo milión myšlenek, ale víc ty myšlenky rozebíral, hlouběji uvažoval a zamotával se do nich. Přemýšlel o tom, kde by sehnal něco k pití, aby přitom nemusel ven z domu. Vstal a šel se podívat do spíže. Našel jen tabulku čokolády a tak si ji rozbalil. Zakousnul se a přešel do kuchyně. Na chvilku se zastavil, opřel se o bar, ale ten byl prázdný. To už věděl. Stejně ale otevřel dvířka, aby se ujistil. Prázdno. Čokoláda byla velice dobrá. Užíval si jí. Napadlo ho, že by ty chutě mohl trochu namíchat. Přešel k lednici a otevřel ji. Prázdné police svítili svými mřížkami až na jednu, v které byl kousek tvrdého sýra. Sáhnul pro něj a zavřel lednici. Rozbalil igelitový obal a zakousl se do kostky eidamu.
"Něco jiného než čokoláda." pomyslel si a kousnul si ještě jednou. Pak zase čokolády a tak pořád dokola, až vše snědl. Pořád ale neměl vyřešenou otázku s alkoholem. Opřel se znovu o bar a rozhlížel se po domě. Očima přejížděl po předmětech a nábytku a přemýšlel, kde by se dalo něco najít.
"Jasně!" Vykřikl s nadšením a běžel do pokoje. Nahoře na skříni měl čtyři lahvičky různých whisky. Byl to dárek. Takové ty malé půldecové flaštičky, obalené celofánem s mašličkou. Jeho známý je celý život sbíral. Nechápal, jak je mohl mít vystavené několik let na poličkách, utírat z nich prach a přitom je nikdy nepít.
Konečně je rukou našmátral. Když uviděl ty zaprášené flakónky, rozzářil se mu obličej blahem.
"Tak která půjdete první, holky?" Zeptal se lahviček a roztrhnul celofán.
"Aááá, pan JOHNY WALKER! No tak pojď, Honzíku." Vše položil na stůl a odběhl na terasu pro skleničku. Doplnil led a vrátil se do pokoje. Pustil si na PC film, lehnul do postele a postupně všechny "holky" vypil. Najednou měl Vincent skvělou náladu. Tak skvělou, že by bylo škoda jít spát. Alkohol pomale vítězil nad marihuanovým opojením. Začínal mít hlad. Vstal s postele, vzal rifle, přehozené přes židli a nahmatal peněženku. Letmým prohlédnutím zjistil, že hotovosti má dost. Najednou se mu to v hlavě začalo rýsovat. Mrknul se na hodinky. V tuto noční hodinu už asi nikde v hospodě nevaří. Stejně nechtěl sedět u jídla v restauraci sám. Vyrazí do nočního města a skočí si na párek v rohlíku. Spásný nápad! Troška dezorientace při hledání klíčů od domu ho nijak zvlášť nerozhodila. Úspěšně zamknul hlavní dveře, překontroloval peněženku a pomalým krokem se vydal ještě ani nevěděl kam. Vlahý noční vzduch mu udělal dobře a teprve teď naplno zjistil, že je celkem dost zhulený. Větřík mu jemně ofoukával kolem hlavy a to mu dodávalo energii. Parádní večer, pomyslel si. Přešel přes cestu a narazil na jámu v chodníku. Byla obehnána výstražnou páskou. Přišel až k ní, aby se podíval, co je uvnitř. Změť trubek a kabelů. Za normálních okolností by si té díry ani nevšiml a pokračoval by v cestě. Dnes ale jeho mozek pracoval trochu jinak. Dlouhou dobu se do té díry díval a obdivoval, co vše je v zemi a člověk o tom nemá ani potuchy. Vyrušil ho až nějaký kolemjdoucí, mladší muž. Vincent poodešel od díry a pokračoval dál. Jak rád měl tyhle letní noční vycházky městem. Klid, ticho, člověk nepotká moc lidí. Tuto část dne měl ze všeho nejraději. Přes den nebyl Vincent nikdy pořádně ve své kůži. Jakmile nastala noc, teprve tehdy se začal probouzet. Dorazil do prvního občerstvení. Trochu ho rozmrzelo, že je před ním ve frontě pět lidí. Stejně nemám kam spěchat, pomyslel si a postavil se na konec řady. Celé čekání bylo delší než Vincent ze začátku předpokládal. Když se dostal konečně na řadu, objednal si debrecínský párek u cizince nejasného původu. Dal si ho s kečupem a hořčicí. Chutnal výborně. Nejlepší na hulení je to, že to jídlo chutná zkrátka božsky. První jeho záměr byl ten, že si koupí něco na zub a vrátí se domů. Dojedl párek a měl ještě větší chuť na něco dobrého než předtím. V hlavě se mu zrodila myšlenka, která by mu za normálních okolností asi těžko v hlavě vyvstala. Řekl si, že obejde všechna rychlá noční občerstvení, na která narazí, v každém si dá párek v rohlíku a otestuje jejich kvalitu. Tento nápad ho tak rozveselil, že si ještě k tomu přidal to, že si bude na diktafon, který byl funkcí jeho telefonu, nahrávat hodnocení všech párků a upraveností těchto občerstvení. S touto svou novou "misí" vyrazil rychlým krokem směrem do centra. Během cesty zaznamenal první nahrávku, ve které hodnotil debrecínský párek. Další zastávkou byl McDonald's. Dal si Cheesburger, posadil se ke stolečku a pustil se do něj. V polovině vytáhl mobil a nahrál druhý záznam. V celku ho bavilo sledovat ostatní lidi, jak chodí kolem a netuší, co si nahrává. Obsluha trošku znervózněla a začala po očku pokukovat Vincentovým směrem. Užíval si tuhle vymyšlenou šarádu a byl rád, že se dokáže zabavit, i když si vyjde sám do nočního města. Po spořádání celého burgeru ještě chvíli seděl a nahrával komentáře o chodu a vybavení restaurace. Moc se mu už dál nechtělo, ale ještě měl před sebou minimálně dvě bistra. Byla to klasická vietnamská rychlá občerstvení, takže nečekal nijakou kvalitu. To se mu také nakonec potvrdilo a akorát si nacpal žaludek a zkazil si chuť. Chtěl jet autobusem domů, ale zrovna nic nejelo, tak se vydal zpět pěšky. Na zpáteční cestě narazil znovu na okénko s debrecínským párkem. Potřeboval si spravit chuť a tak si koupil ještě jeden na cestu. Byl opět skvělý. Na téže ulici byla také večerka, kde se prodával i alkohol. Vešel tedy dovnitř a koupil láhev Jamesona. Po tak vydatné svačince na něj pomalu začal doléhat spánek. Nejvyšší čas vrátit se domů, pomyslel si. Z kožené bundy vytáhl krabičku cigaret, zapalovač a zapálil si cigaretu. Po cestě si zakouřil ještě jednou, než dorazil do svého domu. Chtělo se mu spát, ale jednoho panáčka na dobrou noc by určitě ještě zvládnul. Na hulení je dobré i to, že člověk nemá potřebu tolik pít, aby dosáhl kýženého stavu. Blesklo Vincentovi hlavou. Došel tedy do kuchyně a vykonal klasický rituál při nalévání panáka. Po cestě do obýváku si trošku usrknul a směřoval na sedačku. Sklenici položil na stůl, lehnul si do sedačky, nahmatal ovládání a zapnul televizi. Vida nějaký seriál! Potěšilo Vincenta, takže nechal televizi běžet a po chvíli usnul.
Nad ránem ho probudil Horst Fuchs, propagující zázračný vysavač. Ten chlápek to fakt umí, pomyslel si, vypnul televizi, otočil se a spal dál. Vzbudily ho až polední sluneční paprsky, svítící mu do tváře. Kurva, zase poledne! První věc, která Vincenta napadla. Posadil se a spatřil na stolku sklenku s nedopitým Jamesonem. Kopnul ji do sebe, protáhl se a šel si dát sprchu. Další zasranej den v zasraným životě.

Odlehčená forma sdělení

6. října 2012 v 16:06 | Hank009 |  Články
Někteří z vás si už všimli nové rubriky s názvem Postřehy odjinud. Chtěl bych v ní psát o různých zvláštních příhodách v povídkovém stylu, což by mohlo řadu z vás zajímat. Abych si ověřil své tvrzení, vytvořil jsem dokonce anketu. Ve které jsem jako první hlasoval pro Ano, takže pokud s tím chcete pohnout jiným směrem, tak směle do toho. Dříve jsem nechtěl míchat blog s ostatní tvorbou, ale nakonec jsem si řekl, že by to tyto jednostraně zaměřené stránky obohatilo a těm z vás, co sem každý den chodí a nevidí žádný nový příspěvek jsem chtěl udělat radost, protože jich teď bude víc. Doufám, že budou stát za to a budou se líbit. Což nemohu zaručit, ale jedno je jisté. Dál sem budu vkládat své myšlenkové pochody a přidám navíc pár příběhů, ať skutečných, smyšlených nebo něco mezi tím. Sakra, zní to moc formálně až sdělovačně a vy se musíte nudit k smrti, když tohle čtete. Tak se pokusím o nějaké zlehčení této formy sdělení.
Jak všichni dobře víme, člověk je od přírody líné stvoření a bohužel nebo bohudík se to dotklo i mě. S tím bohem jsem neměl začínat, od toho jsou jiné stránky. Ale k tomuto tématu se ještě vrátím. Nemohu veřejně slíbit nikomu, že napíšu osm článků za měsíc. Může se klidně stát, že nenapíšu ani jeden za dva měsíce. Záleží na tom, co se bude ve světě dít a jak budu mít čas. Nebo spíš jak se mi bude chtít. Někdy napíšu za jeden den tolik materiálu, co za celý měsíc. Moment, chtěl jsem odlehčit formu a mezitím se zbavuji zodpovědnosti aktualizace blogu. Raděj se tedy vrátím k tomu bohu. Nedávno se mi nepodařilo zveřejnit několik mých básní s odůvodněním, že stránky tohoto typu nejsou určeny pro tento žánr. I přes to, že se přímo na stránkách tvrdí, že pokud svoji kategorii nenajdete, můžete si vytvořit jinou. Haha. Chápu, že básně byly trošičku peprnější, ale měly hloubku. Důvod byl ten, že na tento portál většinově píší věřící lidé své slátaniny o víře a moje tvorba by je mohla pohoršit. Věřte že těmi slátaninami jsem to ani trošku nepřehnal. Zabrousil jsem na ty články a pročetl několik autorů a mnoho povídek či básní, ale nenašel jsem nic, co by stálo alespoň trošičku za to. Nicméně básně jsem dal k ledu a chtěl jsem si vylít zlost na blogu. Pak mě ale napadlo, že by to nemusel být až tak dobrý nápad, protože by se to mohlo dotknout některých věřících a to bych nechtěl. Ať si mají tu svou víru, ale ať kvůli ní nediskriminují ostatní, kteří mají víru v něco jiného, jak bych to jen řekl... hmatatelnějšího. No, nakonec jsem stejně došel k východisku, že oni za to stejně nemohou, mají jen prostor pro svoji realizaci a já jim ho nehodlám narušovat. A jak to ve mě hloubalo, přemísťovalo se, zapomínalo a znovu vyvzpomínalo, tak jsem si řekl, že si vytvořím novou rubriku. Ne kvůli básním, ale z toho důvodu, že mi odpadne problém s hledáním prostoru pro psaní Postřehů odjinud.
Odlehčení se kapku protáhlo, možná to ani nebylo odlehčení, ale určitě je to lepší než to prosté sdělení v prvním odstavci. Tímto bych chtěl také konstatovat, že třemi příspěvky za tento měsíc jsem si udělal náskok a můžu zevlit alespoň týden a potom třeba napíšu něco, co bude fakt stát za to. A nebo ne, ale to už mám zdůvodněné, takže zase někdy...