José

28. října 2012 v 22:53 | Hank009 |  Postřehy odjinud
José byl v zásadě správný chlap. Takový ten typ, co je tvrďák na povrchu, ale přitom srdcař. Dost pil. Tito chlápci to tak zkrátka dělají. Taky byl docela vznětlivý dalo by se říct, že skoro výbušný. Jednal většinou rychleji než myslel. Nemyslel to zle. Ale jeho mozek byl trošku lenošněší myslet. Raděj věc risknul bez toho, aniž by si něco rozmyslel a čekal že to dobře dopadne. Nebo spíš byl přesvědčen o tom, že to nemůže dopadnout jinak než dobře. Protože chlastal, tak mu nezbývalo dost na základní věci. Jako třeba opravy auta, které potřeboval, aby se dostal do práce. Stará stopětka už měla nejlepší roky za sebou. Motor už měla třetí, protože si José myslel, že svítící kontrolka o stavu oleje je pouze informační záležitostí. Když mu někdo připomněl, že mu svítí olej, odvětil sebevědomě, že o tom ví a ubezpečil tázajícího, že je to v pohodě, že svítí pořád. Velice se potom divil, když se mu motor hvízdnul na klice. Dvakrát. Každý normální člověk, už by si dal dohromady souvislost se svítící kontrolkou a dvěma zadřenými motory. Ne však on. Musel by totiž uznat, že všechny ty sebevědomé odpovědi o kontrolce, neměly být tak sebevědomé a že teď vlastně vypadá jako vůl. Jasně, všichni děláme chyby. Všichni kromě něj. Ne že by je nedělal, ale zkrátka si to nikdy nepřipustil, což jen podpořilo fakt, že se nikdy nemůže poučit.
Další věcí bylo, že se dokázal okamžitě nadchnou pro něco velkého, ale chyběl mu sebemenší um k tomu, dotáhnout celou věc do konce nebo tak, jak by se měla správně dělat. A tak když vyměňoval motor už podruhé, řekl si, že by nebylo od věci opravit kompletně prohnilé prahy, ve kterých bylo víc děr jak železa. A to železo co zbývalo, byla stejně jen slupkovitá rez, která se drolila s každým výmolem, do kterého José najel.
Takže by si každý normální chlap řekl, že bude lepší prahy vyměnit celé, nebo se zbavit šrotu na čtyřech kolech a necpat prachy do něčeho, co stejně za rok skončí na šroťáku. José byl jiný. Měl to auto rád. Měl k němu vypracovaný dlouholetý vztah. Asi byl jediný, kdo dokázal s jedním autem jezdit šest let sedm dní v týdnu bez výměny oleje. A následně pět dalších s jiným motorem. Ale nenaboural ho. Pokud nepočítáte tu situaci s tím dvacetikilovým šutrem velkým jako kýbl.
José si tenkrát myslel, že není potřeba objíždět tuto očividnou překážku na cestě a že ho jednoduše vezme prostředkem, tedy mezi koly. To jsem s ním tenkrát jel shodou okolností i já. Trnul jsem, když propásl poslední možnou vteřinku, kdy ještě při té rychlosti mohl kámen objet. Zařval jsem jen BRZDI! a zapřel se do sedaček. Rána to byla slušná. Ze spod auta se ozývaly zvuky, jako když loď narazí na mělčinu. Prvně hlasité skříííííp, kdy kámen přejel rezervní kolo, následovala rána po nárazu, kdy si s sebou vzal málem most na převodovku, tehdy auto ve zlomku vteřiny znatelně ztratilo na rychlosti, pár dutých ran, kdy tento kus skály narazil do podlážky a nakonec rámus, kdy si dával šutrák rande s motorem. Asi jako když jedete na bobech po sněhu a najednou se sníh změní v kamenné pole. Pěkně od přídi až na záď.
Protože škodovka byla schopná jízdy, velice mě překvapilo, že José zastavil. Ne že by mě to u normálního řidiče nepřekvapilo, ale myslel jsem si, že to dojedeme a až nakonec a až tam se José tajně podívá na škody. Samozřejmě byl velmi překvapen, že ho neminul. Světlost stopětky nebyla jako v džípu. Pravděpodobně by takový šutrák na prostředek zvládnul snad jenom traktor. Vyskočil z auta a klekl si na kolena a nevěřícně zíral kamsi pod auto. Po chvíli řekl, že je to v pohodě, že z toho nic neteče a že se vlastně nakonec ani nic nestalo a že normálka jedeme dál. Tak jsme zase nasedli. Ale už při pokusu o zařazení jedničky (teď jsem chtěl napsat "prvního rychlostního stupně", ale rozmyslel jsem si to a změnil na "jedničky", protože je to kratší) věděl, že to asi moc v pohodě nebude. Rozjel se teda na dvojku a pokračovalo se. Nakonec jsme zjistili, že jde řadit pouze dvojka, čtyřka a zpátečka. Ale to až když jsme dorazili domů, protože se celou cestu o tomto incidentu nemluvilo.
Asi druhý den José povolal na pomoc kamaráda. Vyučený automechanik, který oznámil, že je to "urvané most na převodovku a že je to v prdeli a ne jen nějaká voprava a bude to chtít dílnu a bude to stát pěknej balík". V ten moment si konečně José uvědomil, že udělal chybu, když si hrál se stopětkou nechtěně na Titanic.
A protože už do škodovky investoval tolikrát a kvůli věcem, které by se normálním lidem nestaly, řekl si nakonec, že opraví i ty shnilé prahy. Ale že to teda vykoumá a že na tom ušetří. Zvládne to totiž úplně sám a navíc s minimem nákladů. Nacož byl patřičně hrdý a nezapomněl se za tuto královskou myšlenku pochválit. Řekl si, že největší díry zalepí Ipou (izolační asfaltová vrstva) a všechny práce zamaskuje nátěrem stříbrné barvy, která zbyla v práci.
Když se do toho nakonec dal, zjistil, že si ušetří čas ještě víc. Že jednoduše nebude vylepovat jednotlivé díry, ale že uřízne kus velikosti prahu a tím ho prakticky nahradí celý. A protože s takovým materiálem mockrát nepracoval, nedokázal odhadnout, jak moc má asfalt nahřát aby se ideálně přichytil k plechu. Taky jsem nikdy neslyšel, že by někdo zkoušel lepit Ipu na plech, navíc zkorodovaný, zabahněný až se vůbec divím, že na něm drželo i to bahno. Ale to nebyl žádný problém pro našeho Josého. Nejen že dokázal zalepit díry, ale dokonce se mu podařilo nalepit ipu v některých částech pouze na bahno nanesené na plechu. Zjistil totiž, že když je bude chtít odstranit, tak tím jen celý práh oslabí, protože z důvodu masivní koroze bláto působilo spíš jako lepidlo a celé prahy vlastně vyztužovalo.
Nedařilo se mu moc dobře nahřát celou plochu souměrně, takže jeho záplata pak držela jen v některých částech a v těch místech kde nedržela, bylo nezbytné ji znovu nahřát a pokusit se o kýžené přilepení. Nezastavila ho ani připomínka kamaráda, že by to neměl nahřívat plamenem z hořáku propanbutanové lahve v místech, kde je nádrž. José jen nedbale utrousil, že je to v pohodě, že se nemůže nic stát. Přál bych vám vidět výraz v jeho obličeji, když si všimnul, že z pod víčka od nádrže stoupá tenký sloupec dýmu. Vyděsil se, zamumlal cosi o tom, že to není v pohodě, pustil vše, co měl v ruce (zapálený hořák) a dal se na strategický ústup. Spíš to připomínalo panický úprk, ale jak sám později řekl "měl jsem celou situaci pod kontrolou a jsem si jistý, že jsem určitě neutíkal, jen jsem si potřeboval vzít čas na promyšlení nově vzniklé situace".
"Ty vole José, to mrdne." Konstatoval kamarád podílející se svou pomocí na opravě.
"Ty vole, vono to fakt asi mrdne." Smířil se okamžitě s novou situací José.
"Neměli bysme aspoň dát pryč tu bombu?"
"To asi jo, kurva. Ale co když to zrovna mrdne?"
"Tak to potom mrdne i ta flaša a to bude ohňostroj jak z americkýho filmu."
"Piča, jdu pro ní." Zaklel José a statečně se vrhl do zóny ohrožení života a zapálený hořák i s propanbutanovou lahví odtáhl mimo epicentrum případného výbuchu nádrže. A protože si uvědomil, že se mu vlastně vůbec nic nestalo a že to zase všechno bude v pohodě, začal konat znovu rychleji než myslel. Oběhl auto, vzal zahradní hadici, otočil kohoutkem a začal s chlazením potencionální výbušniny. Dělal to tak, že stříkal všude kolem víčka nádrže a na kapotu. Po minutě, kdy byl podle něj obsah dostatečně ochlazen, sebral odvahu a šel se podívat, jestli kropení vodou dopadlo úspěšně. Pro tentokrát měl štěstí. Při prvním ohledání zjistil, že původcem kouře byly hořící noviny, které zapálil skrz děravou podlahu, na níž ležely.
Od teď byla práce s nahříváním daleko složitější. Všechno bylo mokré a voda se v prazích držela snad všude a José zrovna nebyl typ, co by rád na cokoliv čekal. A už vůbec ne na to, až všechno oschne. Teď už zase neměl strach z toho, že něco "mrdne" a tak započal s vysoušením vody přímo plamenem. Neostýchal se braním ohledů na již dříve připomínanou nádrž a jednoduše vysoušel. Až prahy vysušil, což jeho společníka velice potěšilo, neboť konečně polevilo to sevření, které měl, když celou situaci vysoušení sledoval, pokračoval v dolepování. A světe div se, nakonec došlo i k finálnímu stříbrnému nátěru a následném představení skvělé opravy všem kolegům v práci.
Zkrátka to José zase jednou všechno zvládl, dal věci do pořádku a mohl si v klidu oslavit svůj další úspěch v hospodě pár pivkama, pokuřováním cigaret a neustálém opakování každému, jak perfektně si sám a téměř zdarma opravil auto.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zamina Zamina | 17. května 2013 v 23:01 | Reagovat

Tak tohle nemá chybu, smála sem se od začátku až do konce :D:D:D i teď :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama