Leden 2013

Pokud si tohle nepřečtete, nebudete mít celý rok sex!

31. ledna 2013 v 10:17 | Hank009 |  Články
Když sedíte na pivu s kamarády, vždycky dojde na témata, na které by v normální konverzaci nedošlo. Většinou tyto hovory začnou až po pár hodinách konzumace alkoholických nápojů, při delší návštěvě baru je pak vystřídá nesmysluplné blábolení a někdy když máte štěstí, stanou se příhody takřka legendární a ty se pak připomínají v kruhu přátel klidně i několik let. Nebo se na ně nezapomene nikdy.
Tentokrát padlo téma na můj blog a hlavně na moje nadpisy k článkům. Po třech pivech celkem adekvátní téma. Bylo mi důrazně vyčítáno, že flákám svoje nadpisy, které jsou nevypovídající . Prý všechny poučky a návody mluví jasně. Nadpis má hlavně zaujmout a taky by měl vypovídat o obsahu. Přiznávám, že vždycky napíšu článek a poslední po korektuře je vymyšlení názvu, kterém mě fakt nebaví. Takže tam většinou prásknu první co mě v tu chvíli napadne a mám hotovo. Článek zveřejněn. Někdy fakt přijdu na dobrý nadpis a dokonce se mi kolikrát líbí tak, že mi ještě nějakou dobu zní v uších.
Spousta kamarádů, co nechodí na můj blog pravidelně, mi říká, že si najdou poslední příspěvek co četli a sjedou všechno naráz. Ti co chodí pravidelně, si vždycky přečtou článek nový. Takže pokud mě logika neklame, tak na nějakém tom nadpisu až tak nezáleží. Asi bych o tom nepsal, kdyby to nemělo nějaký ten háček, že? Jasně. Potom přijde jeden můj nejmenovaný kamarád (JB) se svojí verzí návštěvy mého blogu. Prý se zjeví na těchto stránkách jednou za čas, který nijak blíže nespecifikoval, otevře si archiv a přečte si jen ty články, u kterých se mu líbí nadpisy. Z čehož jasně vyplývá, že si dotyčný nejmenovaný (JB) stěžuje na kvalitu nadpisů a z toho plynoucí závěr, že si moc nepočte.
Nechci mu to nijak zazlívat a doufám, že to tak ani nevypadá, ale o něčem to svědčí. Je jasné a nanejvýš logické vyvodit z tohoto tvrzení závěr. Hospodské kecy kolikrát stojí pěkně za hovno. Ne, to není ten správný závěr. V podstatě jde o to, že si dám příště pozor a začnu psát lepší nadpisy, možná ty co se mi extra nepovedou, zvýrazním nějakou barvou, aby nadpis zaujal. A začnu hned teď. Udělám tomuto článku nádherný nadpis, aby si ho Jenda všimnul a přečetl si tento článek. Ups, vlastně jsem nechtěl zveřejnit žádné jméno.
Takže doufám milý Jendo, že tě tento nadpis zaujal a dočetl si až sem.

Proč jsou jablka dražší než pomeranče?

28. ledna 2013 v 19:43 | Hank009 |  Články
Občas mívám chuť se bez přemýšlení jen tak z nudy blbě zeptat na stupidní otázku. Vlastně na docela chytrou otázku, která jen stupidně vypadá. Tou otázkou je: Proč jsou jablka dražší než pomeranče?
Vezmeme si jako první jablka. Pocházím z vesnice a upřímně tohle ovoce zrovna dvakrát nemusím. Někdy si je dám, ale je to maximálně dvakrát do roka. Z touto komoditou jsem začal jako kluk, kdy jsem je třepal v sadu spolu s kamarádem, vozil na káře do výkupu a prodával je za korunu kilo. Na zahradě jsme měli taky spoustu jabloní, ale nechala se vždycky jen jedna malá bedýnka na jídlo. Zbytek se buď vymoštoval a zkvasil nebo se pomlel a zkvasil. Následně zavezl do pálenice a nechal vypálit na jabčák nebo kalvádos. V tomhle směru jsem zjistil, že pro mě jablka mohou mít nějaký potenciál. Když to však shrnu, tak je u nás spousta sadů, na kterých se tyto plodiny pěstují. Taky je spousta dalších, na kterých prostě opadají a nikdo si jich ani nevšimne. Ale je to typická místní plodina. Čeho je víc? Jakého ovoce? Podle mě žádného. A stejně v obchodě stojí kilo jablek padesát korun a kilo pomerančů třicet pět.
Teď ty pomeranče. Pamatuji si je z dětství, kdy byly konečně k dostání po revoluci. Vybaví se mi vždycky ty kyselé malé pomeranče plné pecek. A protože dlouho nebyly, tak měly všechny babičky a tetičky pocit nějakého neexistujícího dluhu a vždycky pomeranče dovezly. Jasně že taky banány a mandarinky. Dneska jsou například podobným hitem pomela, která ale vyžadují pevnější nervy při loupání, takže to zase není ovoce pro mě. Ale nějakým způsobem jsme se všech těch chemicky ošetřených pomerančů přejedli, což ostatně neznamená, že je i nadále nekupujeme.
Takový pomeranč než dojede do naší země, ve které brzy bude hlavou státu muž se třemi bradami, nasáklý cigaretovým dýmem a ovoněný slivovičkou, stráví hodně času. Proto se trhá skoro nebo možná úplně zelený a cestou dozraje. Aby však vydržel ten dlouhý převoz a aby se do něj nepustila různá havěť, nastříká se jakousi chemickou sračkou. Což jsou další peníze navíc. Nebudu vůbec zohledňovat náročnost vypěstování jednoho nebo druhého ovoce, ale jedno je jasné. Náklady na pomeranč jsou mnohonásobně vyšší. Pokud tedy nezohledňujeme cenu práce, ale i tak ať mi nikdo netvrdí, že to udělá takový rozdíl.
Mohl bych tady začít psát o polských prasatech, a teď doopravdy myslím prasata domácí jako zvířata chovaná pro maso, která v naší zemi ve velkém konzumujeme, ale nebudu, protože bych takto musel vyjmenovat řadu dalších věcí, které si můžeme hravě obstarat na domácím trhu, ale stejně to neděláme. Třeba česnek. A nejde jen o potraviny. Podstatná je odpověď na tu otázku.
Proč jsou jablka dražší než pomeranče?

Týden špíny a nenávisti

25. ledna 2013 v 13:50 | Hank009 |  Články
Tak moc jsem nechtěl o té prezidentské volbě psát, až jsem se nasral a porušil slib, který jsem si sám sobě dal. Když jsem včera sledoval finále, přesvědčilo mě to jen v jednom. Mám toho plné zuby. Zvláště tento poslední týden, kdy se začaly vytahovat všemožná svinstva. Ten, kdo se veřejně přizná ke komu se přiklání, je pranýřován ostatními. Chodí mu výhružné maily, lidé si nadávají do nacistických děvek a podobně. A přitom jde, s prominutím, o hovno. Před prvním kolem se nechala velká část národa zmanipulovat přihlouplými médii a nešla volit pro svého kandidáta, ale proti jinému kandidátovi. Týkalo se to těch kandidátů, u kterých se předpokládalo, že nebudou mít valnou šanci na postup do druhého kola. Tito lidé dali raděj protihlas, protože předpokládali, že v druhém kole bude ten nebo ten, ale hlavně tam nesmí být onen, tak dali hlas tomu, aby nedopustili, že se tam onen dostane. Blbost. Líbí se mi ten, tak mu do psích kšírů přece dám hlas, ne?
Ale to už vzala voda. Teď směřujeme do finále a pěkně se nám republika rosekla na tři tábory. Zemanovci, Karlovci a zbytek co na to serou. Nepůjdou volit, protože nechtějí ani jednoho. Fajn. Tuhle poslední skupinu chápu. Nechápu však fanatismus některých, kteří jsou úplně nepříčetní z toho, že existuje někdo, kdo by chtěl volit jiného kandidáta. O co jim jako jde? Všichni křičeli, že chtějí prezidenta volit sami a najednou neví co si počít. Najednou je to rozpolcuje a rozděluje. V některých domácnostech je toto téma úplné tabu.
Lidi zkrátka nevědí, co chtějí. Když nemohli volit prezidenta sami, tak nadávali na politiky a jejich nepochopitelné rozhodnutí. Když můžou, tak nadávají na ostatní lidi, kteří volí někoho jiného. Já se ptám, není to jedno? Na hradě byl dlouhá léta Klaus. Žádná výhra. Spíš naopak. Kdo tam bude dál? Zeman? Ten je to samé v bleděmodrém jako Klaus. Schwarzenberg? Nevím, ale rozhodně nechci Miloše. Proto volit půjdu, ale ne pro Karla, ale proti Zemanovi. A když ani to nepomůže a Miloš bude prezident? Tak co, další období budu nadávat, jakou zas máme na hradě "osobnost". Ale rozhodně nebudu nikomu vyhrožovat, nebavit se manželkou a odsuzovat ostatní za jejich názory. Myslím, že už jsem to tu někdy psal, jak to ve skutečnosti s tím názorem je. Názor je jako díra do prdele. Každej máme nějakou. Existují však lidé, co se s tím nikdy nesmíří.

Útulný pokojíček v domě s milou paní

24. ledna 2013 v 0:03 | Hank009 |  Postřehy odjinud
Byly to tenkrát časy, když jsem chodil na vysokou a hledal si podnájem. U pádla byla tenkrát levice v čele s prasečím ksichtem Jiřího Paroubka, takže nebylo o čem debatovat. Všechno šlo tak nějak do kopru. Našel jsem si pokoj na jedný rušný ulici a měl jsem ten den jít zrovna na prohlídku. Byla v pět a já ve škole končil ve tři. Bydlel jsem u známých a na jejich obličejích jsem viděl, že už by byli rádi, kdybych vypadnul. Mě už to tam taky pálilo, potřeboval jsem změnu a dát se do kupy. Nechtěl jsem teda otravovat svojí přítomností, tak jsem to po škole stočil na pivko. Sešel jsem se z bandou různých týpků, kteří od otevíračky seděli v tý smradlavý putyce a popíjeli hnusný a předražený pivko. Sedl jsem na bar a jedno si objednal. Chutnalo fakt hnusně. Ale co, znal jsem to tam a navíc to bylo blízko toho bytu s tím pokojem, na kterej jsem se chystal mrknout. Konverzace vázla a já se ani moc nesnažil udržovat nějakou úroveň rozhovoru a věnoval jsem se raději pivu. Už ani nevím jak, ale v jednu chvíli se tam přimotal divnej týpek a sedl si k nám na bar. Ostatní ho znali, ale vzhledem ke stylu naší konverzace nejevili ani sebemenší úsilí nás seznámit. Označil jsem si ho jako týpka s kulatou krabičkou. Byl pohublý, postavu měl vytáhlou a oblečen byl tak nějak zvláštně. Kalhoty měl jako ze sekáče, nebo to byl nějaký nový módní trend, ale tomu jsem nikdy moc nerozumněl. Takže jsem zůstal u toho sekáče. Měl zelenou vojenskou bundu, takovou tu s tou německou vlajkou na rukávu, akorát ta vlajka tam nebyla, místo ní mu tam zůstal jen takovej tmavší obdélník. A na hlavě měl naraženou kubánskou vojenskou čepici ve stylu Fidela Castra. No a tehle týpek vytáhl tu kulatou krabičku a vysypal z ní nějakou trávu. Chvilku to tam společně s mýma společníkama na baru očuchávali a nakonec ubalili celkem obstojnou mrkev. Sedělo nás tam pět plus ten týpek s obdélníčkem na rukávu a když se všichni čtyři zvedli a šli si ven vykouřit svýho jointa, tak mě vzali s sebou. Spíš mi to nabídli a já si říkal, že by bylo dost blbý tam zůstat sám a že aspoň nebudu trhat partu a třeba potom najdem nějaký společný téma. Tráva byla dost silná a docela to se mnou zamávalo. Ty hnusný pivka tomu taky moc nepřidaly a já se jen snažil dát trochu do richtiku, abych vůbec zvládl tu prohlídku. Nakonec jsem ten stav ovládl, zaplatil a vydal se na ten byt. Ulice Králova, číslo popisné padesát. Zazvonil jsem na zvonek dveří, který vypadaly, jako by je tam někdo namontoval z nějaký rozpadlý komunistický vily. Chvíli trvalo než jsem uslyšel šourat papuče za dveřmi. Ozvalo se kdo je, tak jsem se představil a sdělil, že jdu jako na tu prohlídku. Otevřela mi stará babka, tak metr padesát jak vysoká, tak široká. Z bytu se na mě vyvalilo teplo a takovej ten klasickej puch, kterej mají staří lidi ve starých barácích. A taky trochu odpadky smíchaný se šlupkama od brambor. No nic, nadechl jsem se a vkročil dovnitř. Babka mě pozvala dál a já si sedl u ní v pokoji ke stolu, kterej vypadal jako z jídelny. Místo ubrusu na něm byl takovej ten tvrdej igelit, kterej byl po stranách přichytnutej takovýma těma ocelovýma svorkama známýma z dob těžkého komunismu. I když byl říjen, tak už si babača vesele přitápěla a v tý smrdutý místnosti, kde pravděpodobně natáhl bačkory její starej, bylo dusno na padnutí a vzduch tak těžkej, že dalo zabrat se pořádně nadechnout.
Spustila sérii otázek o tom co dělám, jaký mám koníčky a podobný sračky. Snažil jsem se odpovídat po pravdě, ale zase jsem si říkal, co je jí do psí prdele do toho. Když došlo na moje rodiče, tak jsem je vymaloval jako úspěšné podnikatele a že pocházím z dobře zabezpečený rodiny. Což jí vykouzlilo úsměv na tváři. Vlastně to byl spíš odporný škleb, ale vzhledem k tomu, jak vypadala jsem usoudil, že s větší pravděpodobností to bude spíš úsměv. Byla na prachy. Jak jsem se dozvěděl později.
Nemusím snad ani vysvětlovat, jak jsem se totálně zhulený cítil a jak mi každá další otázka víc a víc zamotávala hlavu. Chtěl jsem říct něco vtipnýho, ale vyžádala si mojí občanku, že si do sešitku opíše moje údaje. Ten sešit byl taky pěkně jetej, to vám teda řeknu. Snad starší než stařena sama. Stránky byly žlutý jak mýdlo a snad byly i stejně slizký. Na dálku jsem zahlídnul, že tam má spoustu údajů, z čehož jsem celkem rychle, na to v jakým jsem byl stavu, vyvodil, že se tu lidi moc dlouho neohřejou.
A najednou rána jak z děla. Otázka totiž zněla, jaký mám názor na drogy a jestli nějaké beru. Chvilku se mi v palici motalo, že mě asi prokoukla a že mě jen zkouší. Hned jsem tu myšlenku zavrhl a řekl jsem si, že je to jen paranoia. Jenže už jsem chvilku přemýšlel a od otázky už uplynulo nebezpečně velké množství času. Babka teda vzala inciativu do svých vrásčitých rukou a sdělila mi, že nechce na bytě lidi pod drogama a že nesnáší lidi co berou drogy. Když jsem jí odvětil otázkou, jestli tím myslí policajty a celníky, nevstřebala můj vtípek tak jak jsem předpokládal. Smysl pro humor jí zkrátka chyběl. S tím jsem ale nemohl vůbec nic dělat.
Když pak přišlo na otázku víry v boha a já uviděl obří krucifix na zdi za ní, chtěl jsem si odpověď pořádně rozmyslet. Vyvarován chyby z dlouhého přemýšlení jsem ale okamžitě vypálil, že jsem nevěřící, ale že lidi s vírou pro mě nejsou problém. Z jejího výrazu v obličeji jsem vyčetl, že jsem svoji šanci na pokoj definitivně ztratil.
Následovalo pár lehčích otázek, které ale na druhou stranu postrádaly jakoukoliv hloubku a já jsem se rozhodl ukončit to divadlo a jít si po svých. Zrovna jsem se nadechoval, že jí skočím do řeči, když ona začla sumírovat. Jakoby končila nějaký výslech a zrekapitulovala všechny informace, které ze mě dostala. Což jsem pochopil jako vidinu brzkého konce, tak jsem jí nechal ještě chvíli mlet pantem. Samozřejmě začla s tím lepším (vymyšlení rodiče a podobně), nicméně to zakončila tou narážkou na drogy a mým postojem k církvi svaté. To už jsem na tuty věděl, že je po ptákách a v myšlenkách už jsem byl na cestě z tohoto gestapáckého bunkru. Ona ale ještě pokračovala a když zakončila monolog slovy, tak já vás tedy beru, chvíli mi trvalo než jsem si to uvědomil. Na mou otázku: "Vážně?" zareagovala negativně a já jsem nevěděl, jestli odejít nebo na to kývnout. Situaci jsem zhodnotil tak, že jsem si uvědomil, že jsem jen v ponožkách, protože mě ta metr padesát široká i vysoká osoba donutila hned za dveřmi vyzout, a že by to asi nebyl jeden z nejrychlejších úprků v mém podání. A tak jsem si našel ubytování.
Nemusím ani říkat jak se mi ulevilo, když mě ani ne po dvou měsících vyhodila za to, že jsem si srazil dvě postele k sobě. Odstěhoval jsem se s nadšením a pocitem, že opouštím jakousi kobku, kde na hajzlu byla zima jak v rusku a vana byla na chodbě mezi vstupními dveřmi a kuchyní, do které jsem stejně nesměl. S tou starou dámou jsem se nakonec ani nerozloučil, využil jsem chvilky, kdy zrovna byla pryč a rychle jsem se vytratil z bytu. Klíče jsem jí nechal z druhé strany v zámku. Takovej já byl tenkrát dobrák.

Ministerstvo stížností

18. ledna 2013 v 21:46 | Hank009 |  Články
My lidé moderní doby si pořád na něco stěžujeme. Je to taková typická česká vlastnost. Když se nám něco nelíbí, okamžitě si jdeme stěžovat. Jako malé děti, které když jsou v úzkých a nevědí co dál, tak utíkají pobrečet si a požalovat mamince. Budu si na vás stěžovat. Co to je za nesmysl, kterým končí každá hádka? Hodilo by se nám ministerstvo stížností, které by případy tohoto typu vyřizovalo. Samozřejmě by to schlamstlo obrovskou část státního rozpočtu, ale alespoň by bylo komu si stěžovat. Všichni důchodci by najednou přestali rýpat do všech kolem a soustředili by své emoce do tohoto ministerstva. Samozřejmě v dnešní době se ministerstva naopak sjednocují, aby se ušetřilo, ale podle mě by zavedením zbrusu nového, kde by na chodbách byly stojany na důchodcovské hole, ulehčilo přetíženým soudům a v konečném důsledku by se mohlo ušetřit. Samozřejmě by byla nutná častá výměna zaměstnanců takového ministerstva. Člověk by si odkroutil jeden rok a pokud by se do té doby nezbláznil, doživotně by pobíral státní rentu jako refundaci za zničené zdraví.
Nejvíc si stěžují ti lidé, kteří nedokáží své problémy vyřešit sami. Samozřejmě, že jsem se zamyslel nad tím, že někdy to zkrátka vyřešit nejde. Ale to by od teď byla nová kapitola a spadalo by to pod soudy. Podejte si žalobu, stížností nic nevyřešíte. A teď si představte tu chvilku klidu, kdy by všichni ti zmatení stěžovatelé najednou nevěděli, jak a kde si mají stěžovat. Většinou jsou to ti, kteří nečtou noviny, nedívají se na zprávy a když ano, tak na TV Nova, což je to samé, jako by se na ně nedívali vůbec. Než by vůbec zjistili, že existuje nové ministerstvo a pak než by zjistili kde vůbec fyzicky je, tak by mezitím snad zapomněli, na co si přesně chtěli stěžovat. Což je nepopíratelně další plus. Navíc by se odbourala i skupinka lidí, kteří nejsou otevřeni čemukoliv novému a nebo starší lidi, kteří si řeknou, že už to nějak bez toho doklepou. Voalá, a pohoda ve státě je nastolena.
Chtěl jsem tady teď napsat nějaký super vhodný případ nějakého echt směšného a nesmyslného stěžování, ale byť jsem na to myslel celých pět minut, tak mě nic nenapadlo. Vlastně jsem na to nemyslel celých pět minut, začal jsem psát a naivně doufal, že to na konci věty přijde samo. Leč nestalo se tak, což znamená, že budete kapku ochuzeni. Nebojte, nebudete. Nakonec jsem si vzpomněl na jednu babičku, která si stěžovala na nějakou konkrétní věc (kterou si samozřejmě nepamatuji), ale zakončila to nádhernou větou: Tohle by se za komunistů nikdá stát nemohlo. Fakt? Škoda jen, že si nemůžu vzpomenout na to, co to bylo, protože by mě fakt zajímalo, co se za komunistů stát nemohlo a teď se normálně děje.

Už koníček pádí...

16. ledna 2013 v 14:24 | Hank009 |  Články
Možná jsem o tom tady už psal, ale nesmírně mě vždycky pobaví, jak jsou všichni velice překvapení, když zjistí, že to co si zakoupili v supermarketu a následně zkonzumovali, nebylo úplně to, co si chtěli koupit. Reaguji na článek, v němž se zveřejnilo, jak jeden velký obchodní řetězec z Irska, prodával hovězí hamburgery. Na tom by nebylo vůbec nic divného, pokud by to ovšem byly hamburgery zcela normální. Existuje jeden pořad, který se jmenuje Jste to, co jíte. Pokud by název tohoto pořadu nelhal, po konzumaci této irské pochoutky by vám narostly čtyři nohy, kopyta a koňská hlava. Zjistilo se totiž, že kromě hovězího, obsahují hamburgery velké množství koňského a sem tam i vepřového masa.
Pokud tam nejsou namletí podkani, tak je to pro mě v pořádku, ale jedno vám řeknu. Nikdy bych si nekoupil mleté maso z jakéhokoliv velkého obchodního řetězce. Nikdy. Byl jsem tam jednou na brigádě, vím jak a hlavně z čeho se toto růžovoučké masíčko dělá a děkuji, nechám si zajít chuť. O to víc mě překvapí ten údiv lidí, když něco takového vypluje na povrch a oni si jen řeknou, že to není normální, časem jim někdo najde viníka a jede se dál. Jups. Jenže takto lehké to není. Ten viník se nenajde, jediné co se udělá je, že se určí obětní beránek, tedy osoba, která to odskáče, řetězec si chvilku dá pozor na případné kontroly a ani ne za dva měsíce jede celý kolotoč nanovo.
Jsme totiž velice vyspělý národ a i přes to, jak se z potravinami plýtvá a jak nás tyto velké řetězce formou různých akcí nutí kupovat množství, které nemáme šanci sníst, je jedna jediná věc na světě, co tyto řetězce zajímá. A to je zisk. Takže když levně z Polska nakoupí řetězec prasečí půlky a vyvěsí si je do ledničky, v tom množství odebraného masa je nedokáže prodat běžným způsobem. První věc, co je špatně je, že tlačí ceny masa dolů, čímž zabíjí náš hospodářský průmysl a chov. Druhá špatná věc je ta, že se snaží pomocí různých akcí nechat všechno maso zmizet. Což se celkem daří, ale vězte, že všechno se tímto způsobem neprodá. Ale co s tím zbytkem? Přece to nevyhodí. Tím by přišel o zisk a o ten jde především. O zákazníky nejde, ti vždycky přijdou, je to tu totiž nejlevnější, že babi?
Takže se všechno to zelené páchnoucí maso naháže do obrovské mašiny, tam se všechno pomele spolu s kvalitní porcí různých Emulgátorů. Známá éčka, všichni víme o co jde. Pro ty starší: Nejsou to céčka a Michal David, jsou to svinstva, která se například do tohoto masa přidávají jako aroma, barvivo a látka, která zabrání tomu, aby se po konzumaci zeleného hnusu někdo náhodou nepozvracel nebo s prominutím minimálně neposral. Potom je od krásného čerstvého mletého tato fašírka zcela k nerozeznání. Navíc když ji ještě uvnitř upečou třeba jako výtečnou sekanou. Bleeee.
Divím se tomu všemu nejen proto, že vím, jak to chodí, ale také kvůli tomu, že už s tím jednou byla u nás kauza jako barák, ale nikdo tomu neuvěřil. Nikdo se nepoučil a nikdo tomu ani nechtěl věřit. A pokud to budeme pořád kupovat a pořád se tam vracet, tak se vždycky najde nějaký chytrák, co na nás blbcích zase vydělá.

Zimní zkouškové

14. ledna 2013 v 13:44 | Hank009 |  Postřehy odjinud
Seděl jsem jednou v kuchyni u spolužáka, s kterým jsem chodil na střední a taky na vysokou. Byla to doba, kdy jsem ještě studoval a zrovna bylo zkouškové. Karel už měl zkoušky hotové, jako vždycky byl ten chytřejší z nás dvou a já plácal jeden termín za druhým. Výjimkou nebyla ani zkouška, co mě měla čekat následující den. Vzhledem k tomu, že jsem seděl na gulášpárty, popíjel pivo a vodku, těm chytřejším z vás neuniklo, že jsem se vůbec nepřipravoval a neučil. Byla v tom samozřejmě ženská. Jak jinak by se mohl svědomitý mladík jako já vyfláknout na učení a jít na zkoušku nepřipraven, že? Až tak pravda to nebyla, zkouška byla na čtyřicet bodů ze sta, minimální hranice pro úspěšné absolvování byla padesát bodů a já ještě před zkouškou měl bodů dvaapadesát. Takže jsem si bláhově myslel, že si mohu zítřejší zkouškou jen vylepšit známku. A když ne, tak se taky nic nestane.
Samozřejmě jsme nepopíjeli jen já a Karel, ale bylo tam mnoho dalších fajn lidí. A jak postupem času ubývalo vodky, guláše a piva, přibývalo promilí alkoholu v našich organismech. Bylo to zimní zkouškové a to bývá takové klidnější. Každopádně už nevím, jak jsme tohle téma začali, ale někoho z nás zajímalo, jak jsou vysoké stropy v bytě, kde jsme holdovali dobrému jídlu a pití. Byl to ten klasický starý bytový dům se stropy hodně vysokými. Samozřejmě jsme tam byli samí chlapi, navíc technici, takže došlo k menší výměně názorů. Jeden tvrdil tolik, druhý mu to vyvracel jako totální nesmysl a třetí to chtěl změřit. Problém však byl, že na celém studentském bytě jsme jako jedinou měřicí pomůcku sehnali pouze trojúhelník na rýsování. A v ten okamžik ale Karel dostal spásný nápad.
"Tak to vypočítáme."
"Jak to myslíš, vypočítáme?" Dotázal jsem se zatím nechápavě.
"Normálně. Vezmeme nějakou věc, pustíme ji na zem, stopneme čas a vypočítáme výšku stropu."
"To není vůbec špatný nápad. A funguje to v praxi vůbec? Vzoreček je obecný, platí pro vakuum…"
"Přibližně to nějak vypočítáme, odchylka nemůže být snad tak velká."
"Fajn, to zní jako plán a pokud máš provázek, tak si výsledek můžeme zkontrolovat."
"Jak?"
"Normálně provázek napneme od stropu k zemi, uděláme značku a pravítkem pak po částech změříme jeho délku a máme výšku stropu."
"Tak fajn, ale prve vyzkoušíme moji metodu."
Nezbývalo mi než souhlasit. Vzal jsem židli, přistavil ji ke kuchyňskému baru a zeptal se, jaký předmět použijeme pro naše měření. Nikoho nic nenapadalo, tak jsem skočil do kumbálu a vrátil se s klasickým špuntem do umyvadla.
"Gumový špunt je ideální, nezničí podlahu a ani se sám pádem nerozbije." Oznámil jsem ostatním a dali jsme se do měření.
"Já mám stopky na mobilu." Řekl Karel a vytáhl telefon.
"Navrhuji změřit pět pokusů, vyškrtnout nejkratší a nejdelší čas a se zbytku udělat průměr, který dosadíme do vzorce." Dodal a mě znovu nezbývalo nic jiného, než souhlasit.
Vylezl jsem na bar, špunt přitiskl ke stropu a čekal jsem, až hlavní časomíra v podobě spolužáka Karla odstartuje měření. Na jeho povel "teď" jsem pustil špunt a on stopnul čas. Proběhlo pět měření a my vypočítali úspěšně výšku stropu.
To číslo si už samozřejmě nepamatuju, ale potom jsme vzali provázek a změřili místnost mojí metodou. Dvojí měření došlo ke stejnému číslu, takže jsme považovali měření za dostatečně přesné. Co nás však překvapilo daleko víc, byla odchylka od vypočítané hodnoty, která byla jen jeden pouhý centimetr! Chlapsky jsme se poplácali po ramenou, pyšní jako pávi, že přece jen nejsme úplní blbci a i bez metru dokážeme naše spory vyřešit elegantně, technickým řešením. Trošku teď předběhnu, ale nakonec jsem přišel na to, proč se výsledky lišily o jeden centimetr. Nebylo to odporem vzduchu. Bylo to tím, že Karel ve svém výpočtu udělal chybu a zapomněl přičíst výšku špuntu. Což byl ten kýžený jeden centimetr. Toto vysvětlení katapultovalo naše přiopilé ego někam mezi jaderné fyziky a bůhví jaké vědce a koumáky.
Nicméně pořád nám chyběly ty slečny. Tou dobou se mi strašně líbila jedna holka. Jmenovala se Lucka a shodou okolností jsem se s ní seznámil, když ji vzal na rande Karel a já byl tak nějak u toho. Nechtěl jsem mu lézt do zelí, takže jsem si nevzal ani číslo, ani jsem nějak neprojevoval zájem, ale věděl jsem, že tohle stejně nemůže dopadnout jinak. Tenkrát to mělo být podruhé, co jsem ji viděl a byl to jeden z důvodů, proč jsem na tu párty šel. Nicméně bylo už půl jedenácté a holky pořád nikde. Já už to viděl černě, bylo mi jasné, že se dámy jen vymlouvají a že nikam dnes už stejně nedorazí. Nakonec však svitla jiskřička naděje a to právě když přišla Karlovi sms, že holky sedí v jedné hospůdce poblíž. Parta se rozešla domů kolem půl dvanácté a já s Karlem jsme se vydali do restaurace sami dva. Jaké zklamání nás přepadlo při zjištění, když hospůdka Diana byla zavřená. To už jsem málem hodil flintu do žita, ale napadlo mě, že by mohl Karel napsat sms, kde teda jsou, když je zavřeno. Jenže ten, poučen ze ztráty mobilního telefonu na minulé akci, se zařekl a telefon si nechával doma. Takže jsme se nakonec rozhodli, že se pro telefon vrátíme a holkám zavoláme. Dopadlo to dobře, seděly v blízkém nonstopu.
Noc plynula a jak rychle se z ní stalo ráno tak rychle naskakovaly hodiny strávené se slečnami v baru. Historka o měření stropu sklidila obrovský úspěch a později jsem se dozvěděl, že byla klíčová k srdci mé vyvolené. Lucce se pořád odejít nechtělo, mě s ní bylo fajn a nakonec jsme zůstali sami. Tenkrát jsem ještě pořád dával Karlovi určitou šanci, ale v koutku duše jsem cítil, že to mezi mnou a Luckou jiskří. Nad ránem jsem ji ještě doprovodil domů a do postele jsem se dostal kolem sedmé ranní. Do postele teda ani moc ne, měl jsem v devět zkoušku, takže jsem stihnul jen sprchu a menší opileckou svačinku. Oblékl jsem se a vydal do školy.
Notně připitý jsem dorazil před zkouškovou místnost z toho, co jsem viděl, se mi sevřel žaludek. Na chodbě stálo asi tak třicet spolužáků, většinu jsem neznal. Vlastně jsem neznal nikoho. Z toho by mi ani tak úzko nebylo, byl jsem nadopován zamilovanými hormony a litry alkoholu, ale jako jediný jsem neměl oblek. Myslel jsem si, že to zvládnu bez něj, šel jsem o víkendu na ples a nechtělo se mi tahat s oblekem tam a zpátky. Když jsem viděl tu skupinu nervózně postávajících elegánů, tak můj kredit šel hodně dolů. Všichni si opakovali ze skript, vyptávali se na různé otázky a ujasňovali si drobné nesrovnalosti. Usoudil jsem, že bude rozumné zaujmout obranou pozici a tak jsem na celou chodbu pronesl:
"Kdo jde jako poslední?"
"Já bych chtěl jít co nejpozději, musím se to všechno ještě naučit." Ozval se mladík z konce chodby, který měl na okenním parapetu položená skripta a zoufale se snažil v krátké době vstřebat co nejvíc informací.
"Fajn a mohl bys mě vzbudit, až tady budou poslední tři lidi? Já nevydržím nespát celou tu dlouhou dobu, když jsem přišel poslední."
"Jo, to nebude problém."
"Tak díky, já se tady chvilku natáhnu tady na tu skříňku a pak mě, prosím, vzbuď." Jak jsem řekl, tak jsem taky udělal a jen jsem zavřel oči, už se mnou dotyčný cloumal.
"Vstávej, vstávej, teď tam šel poslední borec."
"A do prdele." Vymumlal jsem ze sebe a pomalu se zvedl. Musel jsem spát asi tři hodiny, ale zdálo se mi to jako chvilička. Nemusím snad ani nikomu vysvětlovat, že i po tom krátkém spánku jsem byl v notně podroušeném stavu. Ale asi jsem se vyspal do růžova, protože jsem měl výbornou náladu. A obrovskou žízeň! Zvedl jsem se, protáhnul a šel si do bufetu koupit něco k pití. Vzal jsem si matonku, párek v rohlíku a vrátil jsem se zpátky na chodbu.
Jen jsem dojedl párek, vykoukl ze dveří zkoušející a já se nacpal mezi futra a položil jsem docentovi pro mě logickou otázku:
"Dobrý den, já jsem přišel na zkoušku, ale nemám oblek. Jdu o víkendu na ples a mám ho v čistírně. Přijmete mě i tak?" Byla to jen poloviční lež, ale jak to v naší zemi chodí, s pravdou člověk daleko nedojde.
"Třesky plesky. Nechte si ty lži pro někoho jiného."
"Opravdu jdu o víkendu na ples, to si nevymýšlím."
"Jste sice lhář, ale když už jste přišel, tak uvidíme. Umíte to?"
"Samozřejmě." Sebevědomě jsem kontroval, ale nepadlo to zrovna na úrodnou půdu.
"To uvidíme, dneska už jsem polovinu lidí vyhodil." S úsměvem na rtech oznámil docent a zabouchl dveře.
"Hele, když to teda umíš, mohl bys mi vysvětlit tady tu rovnici s těmi energiemi?" dotázal se mě vystresovaný chlapec, co mě budil.
"Já jsem to ani neviděl, o žádných rovnicích nic nevím. Já mám dvaapadesát bodů, tak doufám, že to nějak skoulím na éčko a bude."
"Aha, tak to nic. A nechceš tam jít přede mnou? Já bych si to zkusil ještě zopakovat."
"Budu jen rád. Ať už to mám za sebou." Jen jsem to dořekl, otevřel dveře smutný mladík v saku a řekl, ať jde další, že ho vyhodil. Zvedl jsem se, naklusal do přednáškovky a uviděl docenta, jak sedí za katedrou na jedné ze tří židlí. Pozdravil jsem a zůstal stát. Docent pokynul rukou, abych se posadil a já si vybral tu židli, co byla nejdál.
"Kolego, snad se mě nebojíte, pojďte si sednout tady vedle mě." S tím se nedalo nic dělat a já si sedl na židli vedle zkoušejícího.
"Tak." Na chvíli se odmlčel a pokračoval. "Která jste byl skupina na písemku?"
"Nevím, to už bylo dávno, to si nepamatuji."
"Dobrá tedy, tak jakou barvu byl ten papír, na který jste psal? Zelený nebo žlutý?"
"Vždyť vám říkám, že nevím, že si to nepamatuji."
"A víte alespoň, jak se jmenujete?"
"Ano, Jan Hankovič." Po mé odpovědi se starší pán zahleděl do svého archu a oznámil, že jsem byl skupina "B", zelený papír.
"Tak kolego, vidím, že jste tady dvě otázky nevěděl, jinak písemka velmi slušná, tak mi řekněte něco k těmto otázkám." To byl přesně kámen úrazu. To byly dvě záludné otázky, na které nebyly odpovědi ve skriptech, ale docent dotyčnou problematiku řešil na přednáškách. Nemusím ani zdůrazňovat, že po třech prvních přednáškách mé účinkování na tak nezajímavém předmětu vzalo konce a objevil jsem se až na závěrečné písemce. Chtěl jsem s kůží na trh a říct pravdu. Nadechl jsem se a začal vysvětlovat.
"Víte, já jsem se učil ze skript a tak nějak jsem tam odpovědi zrovna na tyto otázky nenašel a musím říct…" A najednou mě zkoušející přerušil. S rukou mávající si před obličejem spustil:
"Kolego! Vy jste po prohýřené noci! Z vás to táhne jako z otevřené flašky! To je ale smrad! Víte co? Vezměte si tu svojí písemku a běžte až támhle do poslední lavice, co nejdál ode mě a přemýšlejte nad tím, jak odpovědět na to, co jste při písemce nevěděl!"
To už jsem si říkal, že spadla klec a asi že to na lepší známku než na éčko nevytáhnu. Poslední co jsem chtěl, aby se stalo, bylo právě to, aby se mě ptal na ty dvě otázky. Nezbývalo však nic jiného, než si sednout na konec auly a přemýšlet. Štěstím však bylo, že docent zkoušel další spolužáky a ti nevěděli ani nejzákladnější zákony. Rozesmálo mě, jak neví a jak se to snaží ukecat a všelijak uhrát. Jenže pokaždé, když jsem se takto rozesmál, tak mě zkoušející "vyvolal" a já mu většinou správně odpověděl. Bavil jsem se tím natolik, že jsem se pak smál i věcem, na které jsem neznal odpověď. Což mi zrovna dvakrát nepřidalo, protože jsem byl znovu vyvolán a i přes mou velkou snahu něco ze sebe dostat jsem byl počastován faktem, že se nemám smát, když stejně nic nevím. Nadále jsem si na to dával pozor. Ovšem za nedlouho přišla moje chvíle. Zkoušený spolužák zrovna odpovídal na ty dvě otázky, o kterých jsem neměl nejmenší tušení a já si jen dopisoval správné odpovědi. Nakonec to zas nemuselo být tak hrozné a výsledek jsem mohl ještě zvrátit, řekl jsem si v duchu a vykřesal alespoň malinkatou jiskřičku naděje.
Kolega to ukecal na éčko, přitom skoro nice nevěděl, ale docent se smiloval, prý to byla poslední zkouška. Řada přišla i na mě a já šel zkusit štěstí. Chvilku jsem ze sebe něco soukal, něco jsem i věděl, ale žádná sláva to nebyla. Každopádně na vyhazov taky ne.
"Tak pane kolego, už toho tlachání nechte a přijďte si na další termín." Suše oznámil docent a já si to samozřejmě nenechal líbit.
"Jak to myslíte? Přijít na druhý termín? Vždyť jsem měl dvaapadesát bodů před zkouškou a ještě jsem vám toho tady hromadu řekl a…" Přerušil mě zkoušející.
"… a přišel jste bez obleku, táhne to z vás jak z otevřené flašky, cosi mi tady celou dobu mumláte a já vás normálně vyhodím. Přijdete si příště."
"Ale to přece nemůžete. Ani kdybych vám tady nic neřekl, tak už mám dávno splněno a předmět absolvovaný."
"Kolego, já mohu všechno. A když říkám, že vám tu zkoušku nedám, tak vám ji nedám. To by tak hrálo. Vy si sem klidně nakráčíte, nalháváte mi nějaké povídačky o obleku, celou dobu se tady uchechtáváte, přitom nevíte vůbec nic a navíc jsem vás musel posadit do poslední lavice. Co jste vlastně dělal?" Položil docent otázku, na kterou jsem se rozhodl víceméně pravdivě odpovědět. Jenže z toho, jak se situace vyvíjela, jsem jen rezignovaně a jen ze slušnosti zrekapituloval můj postoj.
"Víte, přítelkyně studuje práva a včera udělala těžkou zkoušku, byli jsme v baru, ona chtěla pořád pít a to víte, já neměl to srdce jí říct, že už bych měl jít, že mám zkoušku. Navíc jsem počítal s těmi dvaapadesáti body…" Zase takovou polopravdou jsem se snažil omluvit svůj momentální stav. Což docent asi pochopil, nadechl se a povídá:
"Víte kolego, řeknu vám jednu věc. S ženskýma je to těžké. Jenže bez nich je to ještě horší!" Konstatoval a zahleděl se do svého archu.
"Jak to tedy uděláme?" Otázal se mě, ale já už nebyl schopen nic říct, takže pokračoval.
"Na áčko to nebylo, ale béčko si zasloužíte. A to vám povídám, jakmile mě potkáte někde na chodbě, už z dálky mě budete zdravit!" Což mi vyrazilo dech a nebyl jsem schopen slova.
"Tak já vám teda děkuju a slibuju, že budu zdravit!" Vykoktal jsem ze sebe a rychle vyklidil pozice. Ve dveřích jsem potkal toho vystresovaného spolužáka, oznámil jsem, že jsem udělal a popřál jsem mu hodně štěstí.
Ještě když jsem doma usínal, tak jsem nemohl věřit, že pan docent takto otočil jen kvůli tomu, že dobře věděl, jak to v životě mají chlapi s ženskými těžké.

Přibližně hodinka

8. ledna 2013 v 17:46 | Hank009 |  Články
Přemýšlel jsem, proč jsou ženské tak alergické na to, když si někdo o nich třeba jen pomyslí, že by mohly být do větru. Chlapovi to samozřejmě nevadí. Znám dokonce i několik takových, kteří si přímo zakládají na tom, kolik měli žen a kolik jich mají týdně, měsíčně a vůbec tak nějak se to v mužské společnosti bere spíš jako kladný rys než záporný. U chlapů je to jasné. Ti jsou od přírody naprogramovaní, aby rozsévali svůj genetický materiál pokud možno do co největšího počtu různých vytipovaných objektů. Někteří jsou dokonce tak posedlí touto pravěkou touhou, že je jim ve skutečnosti jedno, co je to za ženu, hlavně když dojde k sexu.
A jak jsem vlastně na toto téma přišel? Tento nápad se totiž zrodil v hlavě jednoho mého kamaráda. Ne přímo ten nápad, ale bavili jsme se o určitém druhu posedlosti. A vůbec ne na téma sexuální nebo jemu nějak blízké. Napadlo mě to, když se mi kamarád svěřil s neobvyklou posedlostí jeho partnerky. I tady to začíná zavádět erotikou, ale není tomu tak. Jde totiž o posedlost takovými těmi lepkavými válečky, na které se lepí nečistoty ulpělé na různém šatstvu. Takové ty čistící. Super věc, mimochodem. Jenže on tvrdil, že jeho milá je jimi fascinována natolik, že je používá i na podlahu. Což jsme oba shledali, že to už je fakt dost zvláštní. Nicméně celé téma o této posedlosti uzavřel trefným konstatováním, že je to jako s pánskými koulemi. Vyplivnou se a za hodinu chtějí znovu. A to byl přesně ten moment, kdy mě napadlo se nad tímto tématem zamyslet. Ne nad koulemi nebo něčím podobným, ale nad tou hodinou.
Abych pořád neodbočoval tak půjdu rovnou na věc. Proč vždycky chlapovi chvilku trvá, když po orgasmu musí chvilku počkat, než se do akce pustí znovu? Určitě je to dáno nějakou fyziologickou věcí a odborníci na lidské tělo mi mohou oponovat, ale mně napadlo úplně jiné vysvětlení. A jak jsem na začátku naznačil, jedná se o zakořeněné vlastnosti ve všech mužích dané přírodou. Ano, muž je rozsévač a ta hodinka je tak akorát na to, aby ta dotyčná stihla zmizet nebo aby stihnul odejít on sám a nestalo se, nedej bože, že by dvakrát oplodnil jednu a tu samou samici lidského plemene. Jde totiž o přírodou nastavené pudy a ty nelze jen tak ignorovat.
Jenže ženy jsou nastaveny úplně jinak. Mají totiž ten dar plodit děti, a proto potřebují nutně někoho vedle sebe, kdo se o ně postará, protože to samy nezvládnou. Proto také jedna z vlastností (v dnešní době peníze vždy až na prvním místě) je ta, aby je muž byl schopen zabezpečit. Vyžadují také ochranu a hlavně pocit celkového bezpečí. Asi by toho těžko dosáhly, kdyby muži věděli, že ženy jsou svolné k sexuálním praktikám téměř kdykoliv. To by pak chlapi neměli důvod zůstávat s jednou ženou, protože sexu si mohou užít dosyta všude, kde se jim zamane a navíc pokaždé s jinou partnerkou. A přiznejme si, že jeden z hlavních důvodů, proč se z mužů mnohdy stávají pověstní podpantlofáci a podobné loutky na provázcích, kterými žena manipuluje, je pouhopouhý sex. Akt fyzické lásky. Kdyby si totiž jen někdo o ženě pomyslel, že je do větru, tak by si těžko udržela jednoho partnera, který je zaopatřený a neustále se vystavovala riziku, že ten další bude pouhý nuzák a její potomstvo nedokáže uživit, natož vychovat.
Tolik si zakládáme na naší inteligenci a vrcholu potravinového řetězce, že z toho totálně magoříme a jsme schopni dělat věci úplně proti přírodě. Neříkám, že by to v našem světě asi šlo jinak, ale to jen celé svědčí o tom, že se asi neubíráme správným směrem. S lidstvem a světem je to podobně jako s demokracií. Jak jednou někdo řekl: Demokracie není ideální, ale zatím nikdo nevymyslel nic lepšího.