Zimní zkouškové

14. ledna 2013 v 13:44 | Hank009 |  Postřehy odjinud
Seděl jsem jednou v kuchyni u spolužáka, s kterým jsem chodil na střední a taky na vysokou. Byla to doba, kdy jsem ještě studoval a zrovna bylo zkouškové. Karel už měl zkoušky hotové, jako vždycky byl ten chytřejší z nás dvou a já plácal jeden termín za druhým. Výjimkou nebyla ani zkouška, co mě měla čekat následující den. Vzhledem k tomu, že jsem seděl na gulášpárty, popíjel pivo a vodku, těm chytřejším z vás neuniklo, že jsem se vůbec nepřipravoval a neučil. Byla v tom samozřejmě ženská. Jak jinak by se mohl svědomitý mladík jako já vyfláknout na učení a jít na zkoušku nepřipraven, že? Až tak pravda to nebyla, zkouška byla na čtyřicet bodů ze sta, minimální hranice pro úspěšné absolvování byla padesát bodů a já ještě před zkouškou měl bodů dvaapadesát. Takže jsem si bláhově myslel, že si mohu zítřejší zkouškou jen vylepšit známku. A když ne, tak se taky nic nestane.
Samozřejmě jsme nepopíjeli jen já a Karel, ale bylo tam mnoho dalších fajn lidí. A jak postupem času ubývalo vodky, guláše a piva, přibývalo promilí alkoholu v našich organismech. Bylo to zimní zkouškové a to bývá takové klidnější. Každopádně už nevím, jak jsme tohle téma začali, ale někoho z nás zajímalo, jak jsou vysoké stropy v bytě, kde jsme holdovali dobrému jídlu a pití. Byl to ten klasický starý bytový dům se stropy hodně vysokými. Samozřejmě jsme tam byli samí chlapi, navíc technici, takže došlo k menší výměně názorů. Jeden tvrdil tolik, druhý mu to vyvracel jako totální nesmysl a třetí to chtěl změřit. Problém však byl, že na celém studentském bytě jsme jako jedinou měřicí pomůcku sehnali pouze trojúhelník na rýsování. A v ten okamžik ale Karel dostal spásný nápad.
"Tak to vypočítáme."
"Jak to myslíš, vypočítáme?" Dotázal jsem se zatím nechápavě.
"Normálně. Vezmeme nějakou věc, pustíme ji na zem, stopneme čas a vypočítáme výšku stropu."
"To není vůbec špatný nápad. A funguje to v praxi vůbec? Vzoreček je obecný, platí pro vakuum…"
"Přibližně to nějak vypočítáme, odchylka nemůže být snad tak velká."
"Fajn, to zní jako plán a pokud máš provázek, tak si výsledek můžeme zkontrolovat."
"Jak?"
"Normálně provázek napneme od stropu k zemi, uděláme značku a pravítkem pak po částech změříme jeho délku a máme výšku stropu."
"Tak fajn, ale prve vyzkoušíme moji metodu."
Nezbývalo mi než souhlasit. Vzal jsem židli, přistavil ji ke kuchyňskému baru a zeptal se, jaký předmět použijeme pro naše měření. Nikoho nic nenapadalo, tak jsem skočil do kumbálu a vrátil se s klasickým špuntem do umyvadla.
"Gumový špunt je ideální, nezničí podlahu a ani se sám pádem nerozbije." Oznámil jsem ostatním a dali jsme se do měření.
"Já mám stopky na mobilu." Řekl Karel a vytáhl telefon.
"Navrhuji změřit pět pokusů, vyškrtnout nejkratší a nejdelší čas a se zbytku udělat průměr, který dosadíme do vzorce." Dodal a mě znovu nezbývalo nic jiného, než souhlasit.
Vylezl jsem na bar, špunt přitiskl ke stropu a čekal jsem, až hlavní časomíra v podobě spolužáka Karla odstartuje měření. Na jeho povel "teď" jsem pustil špunt a on stopnul čas. Proběhlo pět měření a my vypočítali úspěšně výšku stropu.
To číslo si už samozřejmě nepamatuju, ale potom jsme vzali provázek a změřili místnost mojí metodou. Dvojí měření došlo ke stejnému číslu, takže jsme považovali měření za dostatečně přesné. Co nás však překvapilo daleko víc, byla odchylka od vypočítané hodnoty, která byla jen jeden pouhý centimetr! Chlapsky jsme se poplácali po ramenou, pyšní jako pávi, že přece jen nejsme úplní blbci a i bez metru dokážeme naše spory vyřešit elegantně, technickým řešením. Trošku teď předběhnu, ale nakonec jsem přišel na to, proč se výsledky lišily o jeden centimetr. Nebylo to odporem vzduchu. Bylo to tím, že Karel ve svém výpočtu udělal chybu a zapomněl přičíst výšku špuntu. Což byl ten kýžený jeden centimetr. Toto vysvětlení katapultovalo naše přiopilé ego někam mezi jaderné fyziky a bůhví jaké vědce a koumáky.
Nicméně pořád nám chyběly ty slečny. Tou dobou se mi strašně líbila jedna holka. Jmenovala se Lucka a shodou okolností jsem se s ní seznámil, když ji vzal na rande Karel a já byl tak nějak u toho. Nechtěl jsem mu lézt do zelí, takže jsem si nevzal ani číslo, ani jsem nějak neprojevoval zájem, ale věděl jsem, že tohle stejně nemůže dopadnout jinak. Tenkrát to mělo být podruhé, co jsem ji viděl a byl to jeden z důvodů, proč jsem na tu párty šel. Nicméně bylo už půl jedenácté a holky pořád nikde. Já už to viděl černě, bylo mi jasné, že se dámy jen vymlouvají a že nikam dnes už stejně nedorazí. Nakonec však svitla jiskřička naděje a to právě když přišla Karlovi sms, že holky sedí v jedné hospůdce poblíž. Parta se rozešla domů kolem půl dvanácté a já s Karlem jsme se vydali do restaurace sami dva. Jaké zklamání nás přepadlo při zjištění, když hospůdka Diana byla zavřená. To už jsem málem hodil flintu do žita, ale napadlo mě, že by mohl Karel napsat sms, kde teda jsou, když je zavřeno. Jenže ten, poučen ze ztráty mobilního telefonu na minulé akci, se zařekl a telefon si nechával doma. Takže jsme se nakonec rozhodli, že se pro telefon vrátíme a holkám zavoláme. Dopadlo to dobře, seděly v blízkém nonstopu.
Noc plynula a jak rychle se z ní stalo ráno tak rychle naskakovaly hodiny strávené se slečnami v baru. Historka o měření stropu sklidila obrovský úspěch a později jsem se dozvěděl, že byla klíčová k srdci mé vyvolené. Lucce se pořád odejít nechtělo, mě s ní bylo fajn a nakonec jsme zůstali sami. Tenkrát jsem ještě pořád dával Karlovi určitou šanci, ale v koutku duše jsem cítil, že to mezi mnou a Luckou jiskří. Nad ránem jsem ji ještě doprovodil domů a do postele jsem se dostal kolem sedmé ranní. Do postele teda ani moc ne, měl jsem v devět zkoušku, takže jsem stihnul jen sprchu a menší opileckou svačinku. Oblékl jsem se a vydal do školy.
Notně připitý jsem dorazil před zkouškovou místnost z toho, co jsem viděl, se mi sevřel žaludek. Na chodbě stálo asi tak třicet spolužáků, většinu jsem neznal. Vlastně jsem neznal nikoho. Z toho by mi ani tak úzko nebylo, byl jsem nadopován zamilovanými hormony a litry alkoholu, ale jako jediný jsem neměl oblek. Myslel jsem si, že to zvládnu bez něj, šel jsem o víkendu na ples a nechtělo se mi tahat s oblekem tam a zpátky. Když jsem viděl tu skupinu nervózně postávajících elegánů, tak můj kredit šel hodně dolů. Všichni si opakovali ze skript, vyptávali se na různé otázky a ujasňovali si drobné nesrovnalosti. Usoudil jsem, že bude rozumné zaujmout obranou pozici a tak jsem na celou chodbu pronesl:
"Kdo jde jako poslední?"
"Já bych chtěl jít co nejpozději, musím se to všechno ještě naučit." Ozval se mladík z konce chodby, který měl na okenním parapetu položená skripta a zoufale se snažil v krátké době vstřebat co nejvíc informací.
"Fajn a mohl bys mě vzbudit, až tady budou poslední tři lidi? Já nevydržím nespát celou tu dlouhou dobu, když jsem přišel poslední."
"Jo, to nebude problém."
"Tak díky, já se tady chvilku natáhnu tady na tu skříňku a pak mě, prosím, vzbuď." Jak jsem řekl, tak jsem taky udělal a jen jsem zavřel oči, už se mnou dotyčný cloumal.
"Vstávej, vstávej, teď tam šel poslední borec."
"A do prdele." Vymumlal jsem ze sebe a pomalu se zvedl. Musel jsem spát asi tři hodiny, ale zdálo se mi to jako chvilička. Nemusím snad ani nikomu vysvětlovat, že i po tom krátkém spánku jsem byl v notně podroušeném stavu. Ale asi jsem se vyspal do růžova, protože jsem měl výbornou náladu. A obrovskou žízeň! Zvedl jsem se, protáhnul a šel si do bufetu koupit něco k pití. Vzal jsem si matonku, párek v rohlíku a vrátil jsem se zpátky na chodbu.
Jen jsem dojedl párek, vykoukl ze dveří zkoušející a já se nacpal mezi futra a položil jsem docentovi pro mě logickou otázku:
"Dobrý den, já jsem přišel na zkoušku, ale nemám oblek. Jdu o víkendu na ples a mám ho v čistírně. Přijmete mě i tak?" Byla to jen poloviční lež, ale jak to v naší zemi chodí, s pravdou člověk daleko nedojde.
"Třesky plesky. Nechte si ty lži pro někoho jiného."
"Opravdu jdu o víkendu na ples, to si nevymýšlím."
"Jste sice lhář, ale když už jste přišel, tak uvidíme. Umíte to?"
"Samozřejmě." Sebevědomě jsem kontroval, ale nepadlo to zrovna na úrodnou půdu.
"To uvidíme, dneska už jsem polovinu lidí vyhodil." S úsměvem na rtech oznámil docent a zabouchl dveře.
"Hele, když to teda umíš, mohl bys mi vysvětlit tady tu rovnici s těmi energiemi?" dotázal se mě vystresovaný chlapec, co mě budil.
"Já jsem to ani neviděl, o žádných rovnicích nic nevím. Já mám dvaapadesát bodů, tak doufám, že to nějak skoulím na éčko a bude."
"Aha, tak to nic. A nechceš tam jít přede mnou? Já bych si to zkusil ještě zopakovat."
"Budu jen rád. Ať už to mám za sebou." Jen jsem to dořekl, otevřel dveře smutný mladík v saku a řekl, ať jde další, že ho vyhodil. Zvedl jsem se, naklusal do přednáškovky a uviděl docenta, jak sedí za katedrou na jedné ze tří židlí. Pozdravil jsem a zůstal stát. Docent pokynul rukou, abych se posadil a já si vybral tu židli, co byla nejdál.
"Kolego, snad se mě nebojíte, pojďte si sednout tady vedle mě." S tím se nedalo nic dělat a já si sedl na židli vedle zkoušejícího.
"Tak." Na chvíli se odmlčel a pokračoval. "Která jste byl skupina na písemku?"
"Nevím, to už bylo dávno, to si nepamatuji."
"Dobrá tedy, tak jakou barvu byl ten papír, na který jste psal? Zelený nebo žlutý?"
"Vždyť vám říkám, že nevím, že si to nepamatuji."
"A víte alespoň, jak se jmenujete?"
"Ano, Jan Hankovič." Po mé odpovědi se starší pán zahleděl do svého archu a oznámil, že jsem byl skupina "B", zelený papír.
"Tak kolego, vidím, že jste tady dvě otázky nevěděl, jinak písemka velmi slušná, tak mi řekněte něco k těmto otázkám." To byl přesně kámen úrazu. To byly dvě záludné otázky, na které nebyly odpovědi ve skriptech, ale docent dotyčnou problematiku řešil na přednáškách. Nemusím ani zdůrazňovat, že po třech prvních přednáškách mé účinkování na tak nezajímavém předmětu vzalo konce a objevil jsem se až na závěrečné písemce. Chtěl jsem s kůží na trh a říct pravdu. Nadechl jsem se a začal vysvětlovat.
"Víte, já jsem se učil ze skript a tak nějak jsem tam odpovědi zrovna na tyto otázky nenašel a musím říct…" A najednou mě zkoušející přerušil. S rukou mávající si před obličejem spustil:
"Kolego! Vy jste po prohýřené noci! Z vás to táhne jako z otevřené flašky! To je ale smrad! Víte co? Vezměte si tu svojí písemku a běžte až támhle do poslední lavice, co nejdál ode mě a přemýšlejte nad tím, jak odpovědět na to, co jste při písemce nevěděl!"
To už jsem si říkal, že spadla klec a asi že to na lepší známku než na éčko nevytáhnu. Poslední co jsem chtěl, aby se stalo, bylo právě to, aby se mě ptal na ty dvě otázky. Nezbývalo však nic jiného, než si sednout na konec auly a přemýšlet. Štěstím však bylo, že docent zkoušel další spolužáky a ti nevěděli ani nejzákladnější zákony. Rozesmálo mě, jak neví a jak se to snaží ukecat a všelijak uhrát. Jenže pokaždé, když jsem se takto rozesmál, tak mě zkoušející "vyvolal" a já mu většinou správně odpověděl. Bavil jsem se tím natolik, že jsem se pak smál i věcem, na které jsem neznal odpověď. Což mi zrovna dvakrát nepřidalo, protože jsem byl znovu vyvolán a i přes mou velkou snahu něco ze sebe dostat jsem byl počastován faktem, že se nemám smát, když stejně nic nevím. Nadále jsem si na to dával pozor. Ovšem za nedlouho přišla moje chvíle. Zkoušený spolužák zrovna odpovídal na ty dvě otázky, o kterých jsem neměl nejmenší tušení a já si jen dopisoval správné odpovědi. Nakonec to zas nemuselo být tak hrozné a výsledek jsem mohl ještě zvrátit, řekl jsem si v duchu a vykřesal alespoň malinkatou jiskřičku naděje.
Kolega to ukecal na éčko, přitom skoro nice nevěděl, ale docent se smiloval, prý to byla poslední zkouška. Řada přišla i na mě a já šel zkusit štěstí. Chvilku jsem ze sebe něco soukal, něco jsem i věděl, ale žádná sláva to nebyla. Každopádně na vyhazov taky ne.
"Tak pane kolego, už toho tlachání nechte a přijďte si na další termín." Suše oznámil docent a já si to samozřejmě nenechal líbit.
"Jak to myslíte? Přijít na druhý termín? Vždyť jsem měl dvaapadesát bodů před zkouškou a ještě jsem vám toho tady hromadu řekl a…" Přerušil mě zkoušející.
"… a přišel jste bez obleku, táhne to z vás jak z otevřené flašky, cosi mi tady celou dobu mumláte a já vás normálně vyhodím. Přijdete si příště."
"Ale to přece nemůžete. Ani kdybych vám tady nic neřekl, tak už mám dávno splněno a předmět absolvovaný."
"Kolego, já mohu všechno. A když říkám, že vám tu zkoušku nedám, tak vám ji nedám. To by tak hrálo. Vy si sem klidně nakráčíte, nalháváte mi nějaké povídačky o obleku, celou dobu se tady uchechtáváte, přitom nevíte vůbec nic a navíc jsem vás musel posadit do poslední lavice. Co jste vlastně dělal?" Položil docent otázku, na kterou jsem se rozhodl víceméně pravdivě odpovědět. Jenže z toho, jak se situace vyvíjela, jsem jen rezignovaně a jen ze slušnosti zrekapituloval můj postoj.
"Víte, přítelkyně studuje práva a včera udělala těžkou zkoušku, byli jsme v baru, ona chtěla pořád pít a to víte, já neměl to srdce jí říct, že už bych měl jít, že mám zkoušku. Navíc jsem počítal s těmi dvaapadesáti body…" Zase takovou polopravdou jsem se snažil omluvit svůj momentální stav. Což docent asi pochopil, nadechl se a povídá:
"Víte kolego, řeknu vám jednu věc. S ženskýma je to těžké. Jenže bez nich je to ještě horší!" Konstatoval a zahleděl se do svého archu.
"Jak to tedy uděláme?" Otázal se mě, ale já už nebyl schopen nic říct, takže pokračoval.
"Na áčko to nebylo, ale béčko si zasloužíte. A to vám povídám, jakmile mě potkáte někde na chodbě, už z dálky mě budete zdravit!" Což mi vyrazilo dech a nebyl jsem schopen slova.
"Tak já vám teda děkuju a slibuju, že budu zdravit!" Vykoktal jsem ze sebe a rychle vyklidil pozice. Ve dveřích jsem potkal toho vystresovaného spolužáka, oznámil jsem, že jsem udělal a popřál jsem mu hodně štěstí.
Ještě když jsem doma usínal, tak jsem nemohl věřit, že pan docent takto otočil jen kvůli tomu, že dobře věděl, jak to v životě mají chlapi s ženskými těžké.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Janka Janka | Web | 15. ledna 2013 v 20:17 | Reagovat

Hehe:) Hezké:) akorát, kdybych ti do toho mohla trochu rejpnout - celou dobu jsem očekávála, kdy na docenta vybalíš tu historku s měřením:) Takhle mi v tom článku přijde trošku zahrabaná a bohužel moc nevynikne, než kdyby jsi o ní napsal samostatně další článek někdy příště:)

Jinak dodatečně s několikaletým (aspoň odhaduju) zpožděním gratuluju ke zkoušce:)
Já dneska byla na mikroekonomii (spolu s makro neobávanější předmět na fakultě) a dopadlo to překvapivě dobře.. Ale do tradičního zkoušení to mělo hodně daleko taky :D

2 Hank009 Hank009 | 15. ledna 2013 v 20:34 | Reagovat

[1]:Holt takto to napsal život, já to jen převyprávěl. Možná jsem to měl napsat spíš jako povídku než jako vyprávění, ale to už vzala voda.

3 eazi eazi | Web | 7. února 2013 v 22:24 | Reagovat

Pěknéééé. :) To měření mě taky rozsekalo! Čekala jsem, že se z toho vyvine měření na styl Pelíšků, ale tohle bylo o dost lepší!
Jinak zkoušející asi pořád stejní. Někteří příjemní, schopni přivřít oko a jiní protivní jak vyrážka...
Zrovna dneska jsem si říkala, jak látku chápu a jak skvěle jsem připravená na zkoušení. A nakonec jsem vylezla z kabinetu celá zpocená, vyždímaná a s pocitem, že jsem totálně blbá. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama