Září 2013

Co ženy chtějí?

25. září 2013 v 16:07 | Hank009 |  Články
Někteří lidé mě nespravedlivě osočují z toho, že jsem prý sexista a mé články jsou sexisticky zaměřené. S upřímností musím říct, že se pletou. Důvody vysvětlím za malý okamžik, ale jedno bych jim chtěl vzkázat. Nevadí mi, že si to o mně myslíte a odpouštím vám.
Sexistické články přece nejsou jenom o tom, že píšu o ženách a snažím se jim vtipně vysvětlit, že jsou taky omylné a že ne za všechny vzniklé problémy jsou zodpovědní muži. Hodně se taky mluví o mém přefouknutém egu, což taky není pravda. Jsem prostě boží, můžu snad za to? Naopak by si své ego měly uvědomit některé dámy, protože tvrdit, že za všechno mohou právě muži, je velmi egoistické a zcela nepravdivé.
Zůstávám i nadále gentlemanem, který bezmezně uznává rovnoprávnost žen a mužů a jsem pro, aby se ženám dostalo všech práv a pracovních pozic, jako mužům. Mohli bychom třeba uvolnit některá místa v dolech, tam se to sexismem a omezováním žen jenom hemží.
A tím se dostávám k jádru věci. Jak si má dnešní muž vybrat, jakým způsobem by se měl k ženám chovat? Co tedy vlastně ženy chtějí? Aby byl muž gentleman a zároveň uznával rovnoprávnost mužů a žen? To je jako kdyby někdo chtěl zapálit vodu. Takže buďto ženy věří, že to jde, nebo nevědí samy, co chtějí. Přikláním se spíše k té druhé variantě s tou poznámkou, že až tedy někdy v budoucnu budou vědět, co chtějí, tak za prvé bych se toho jednak rád dožil, ale na to nejsem až tak naivní, a za druhé by mohly potom tedy svědomitě říci, jak se mají muži chovat a ne jenom kritizovat, že všechno dělají špatně.
Samozřejmě se najdou výjimky a přesně tento typ žen muži s oblibou vyhledávají. Takový ten chlapský mozek v ženském těle. Bohužel musím konstatovat, že jich je velmi málo a hlavně jsou všechny velmi brzo rozebrané. Těmto dámám vzdávám hold a zdůrazňuji, že se jich výše zmíněná kritika vůbec netýká.
A pak že neumím napsat článek, který nebude ani trošku sexistický.

Soutěž o nejlepší povídku

13. září 2013 v 15:10 | Hank009 |  Články
Je obecně známo, že muži jsou velmi soutěživí. Někdy se z nich i kvůli naprosté malichernosti stanou opět kluci a s obrovským zápalem se ponoří prakticky do jakékoliv hry, která má převážně nesmyslná pravidla, ale jedno je důležité, mohou hrát a mít možnost vyhrát. Už jen ten pocit té možnosti zvedá adrenalin v krvi, hlavou začnou probíhat taktiky, plány, slabiny soupeře a hlavně jak všeho využít ve svůj prospěch. Někdy je na takovou podívanou celkem legrační pohled. A to nemyslím hry typu "hádej, co tu páchne" nebo "soutěž o nejdelší a nejhlasitější krknutí".
Proč o tom píšu? Náhodou jsem narazil na soutěž o nejlepší povídku a dostavil se mi přesně ten výše popsaný pocit. Nějakou dobu jsem si žádnou nenapsal a téma mi taky vyhovovalo. Setkání s literární postavou. Okamžitě se mi v hlavě rozjel kolotoč nápadů a myšlenek točící se okolo mé oblíbené literární postavy. Henry Chinaski známý taktéž jako neohrožený Hank z mistrovských děl slavného Bukowského. Přemýšlel jsem, že děj umístím do nějakého zapadlého baru s nějakou průměrnou zápletkou ve stylu dlouhého monologu o něčem naprosto odlišném od zvoleného prostředí a na závěr celé povídky to stočím k překvapivému závěru, že jsem mluvil právě se známým Hankem a nasadím tomu nějakou vítěznou korunu v podobě vyvrcholení příběhu, který by nikdo nečekal. Potenciál tam byl. Nicméně přes veškerý můj zápal jsem dál četl pravidla o soutěžní povídce a nemůžu říct, že jsem nebyl překvapen, když jsem se dočetl podrobná fakta. Ve skutečnosti jsem byl šokován asi takovým způsobem, jako když vám někdo oznámí, že dostanete super rychlé sportovní auto, ale nebude ho moct kvůli nesmyslným důvodům řídit. A prodat ho taky nemůžete. Nebo si to auto řídit můžete, ale pod podmínkou, že vám useknou obě ruce a přelámou stehenní kosti.
Tou limitující podmínkou byl fakt, že povídka může být dlouhá maximálně jednu normostranu, což je 1800 slov. Teda pardon, znaků! Což je přibližně stejně tak dlouhé jako tento článek právě v tuto chvíli! To by nestačilo ani na slušnější úvod! Je to jako by vám řekli, že můžete soutěžit ve výstavbě moderního mrakodrapu, ale dali vám na celou věc jen pár stovek, ze kterých to musíte celé financovat. Nebo by vám dali za úkol uspokojit ženu, ale nesměli byste se jí vůbec dotknout a dokonce ani přiblížit na sto metrů. I když tohle je docela špatné přirovnání. Viděl někdy někdo uspokojenou nebo alespoň spokojenou ženu? Každopádně je to nemožné.
Takže nakonec po menším rozčarování následovaným drobnějším zklamáním jsem se celému týmu organizující soutěž o povídku vysmál a napadlo mě, když tedy nechtějí číst dlouhé texty, proč nezvolili jiný žánr? Třeba poznámku nebo nejveselejší status či komentář. Myslím, že by to vyšlo nastejno. Nebo literární soutěž o nejlepší hlášku? Každopádně pokud by v budoucnu chtěli vymýšlet podobné scifi pravidla jako tentokrát, tak bych je postavil před srovnatelný úkol. Nakázal bych jim odstranit si přirození a jako nástroj bych jim dal pouze tupou polévkovou lžíci.

Analogový chlápek v digitálním světě

7. září 2013 v 14:58 | Hank009 |  Články
Nikdy jsem se nepovažoval za člověka, který tráví spoustu času psaním esemesek, vysedává u facebooku a různých komunikačních kanálech spojených s užívání počítače. Měl jsem vždycky za to, že je osobní kontakt lepší a psát si po netu je pro amatéry nebo lidi, co třeba nemají dost sebevědomí, aby se bavili s druhými tváří v tvář. Mnohým to sice může pomoci a ať chceme nebo ne, tento styl komunikace je nedílnou součástí naší společnosti. Nic se však nemá přehánět a asi nebudu sám, když řeknu, že je krajně nevychované, když někde ve společnosti, byť třeba v zaplivané hospodě někde u piva, jistá osoba sedí a celou dobu jenom čumí do telefonu. Dle mého názoru to jen vyjadřuje to, že je té osobě přednější někdo jiný, kdo zrovna v onom pajzlu není a znamená to, že by asi byl nejraději někde jinde.
Neříkám, že jsem nějaký bontonem oplývající člověk a taky si někdy přečtu esemesku ve společnosti, ale většinu času strávit přilepený na displeji, to je prostě nevycválanost a podtrhuje to jen fakt, že ta osoba vyloženě pohrdá osazenstvem u stolu. Bohužel pro mladší generace je to běžnost a nikomu nepřijde vůbec divné, že by ostatním mohlo něco takového vadit. Argumenty typu že je to neodkladné a že si ty telefony můžou ostatní vytáhnout taky, jen ukazují hloubku problému v celé jeho nahotě.
Asi jsem buďto staromódní a nejdu s dobou, ale tohle chování je opravdu zarážející. A navíc čím mladší lidé, tím je to s telefony a internetem v nich horší. Nechci vidět situaci za pár let, to už mi asi hlava nebude brát vůbec.
Vzpomínám si, jak jsme se pár let zpátky smáli turistům, jak si všechno fotí, natáčí na kamery a klepali si přitom na čelo. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že to bude u nás stejné a ještě horší, tak bych tomu v žádném případě nevěřil.
Nicméně pokrok nezastavme, má to i své výhody, ale děsí mě představa, kam až to bude v budoucnu směřovat a čeho všeho se dočkáme. Jen doufám, že to nebude svět jako z filmu Demolition Man. Nemůžu si pomoct, ale asi jsem opravdu analogový chlápek v digitálním světě.