Červen 2014

Jsou témata, o kterých se prostě nemluví

26. června 2014 v 15:14 | Hank |  Články
Dnes jsem převlékal postel a napadlo mě, že existuje spousta věcí, které jsou samozřejmostí a ve skutečnosti se o nich vůbec nemluví. Třeba to, že drtivá většina lidí se přikryje peřinou tak, aby knoflíky měli u nohou a ne u krku. Což mě přivedlo na myšlenku, že vlastně nevím, jak často prát povlečení. Vzhledem k tomu, že mám dvojlůžko a většinou na něm spím sám, tak nemám problém v okamžiku, když už peřinu a polštář neshledávám jaksi použitelnou pro spaní, vyměnit ji za tu druhou, která téměř čistá nevyužitě leží na druhé půlce postele a takto pokračovat dál do doby, kdy shledám nepoužitelnou i tu druhou.

Samozřejmě mě vždy překvapí situace, kdy očekávám spolunocležníka a je na čase tyto lůžkoviny vyměnit za čisté. Zde je potřeba ještě zdůraznit, že mám tři kompletní sady, takže by si mohl leckdo říct, že jsem dvojnásbně pojištěn v případě nepředvítalné nehody v podobě nějakého toho fleku, ať už od jídla nebo, co si budeme nalhávat, nnějaké té tělní tekutiny. Zdůraznil bych tekutiny, ničím tuhým se mi zatím nepodařilo povlečení znečistit. V tomto případě by se spíš jednalo o konečné znehodnocení, ale na tyto veselé příhody mám ještě nějaký ten pátek čas.

Takže se hrnu k výměně a s překvapením zjišťuji, že obě dvě zbývalé sady nejsou vyprané. Nu což, jsme jen lidi a lidi dělají chyby. V mém případě klidně i několikrát za sebou a v dlouhodobém horizontu opakovaně. Takže nastupuje proces praní a tu jednu noc v tom ještě vydržím. Koneckonců stejně budu spát, takže pokud se mi podaří usnout, tak mi to vlastně ve výsledku bude naprosto jedno a až jedna sada uschne, tak to vyměním a zároveň ve stejný okamžik zapomenu vyprat tu třetí sadu, nebo zrovna tu, kterou jsem vyměnil. Takže se příště opět setkám se stejným problémem.

Horší však je ten trapný pocit, kdy nevím, jestli je to povlečení v pořádku a snesitelné pro spánek i té druhé osoby. Člověk tak nějak podvědomě svůj pach nijak zvlášť necítí, přijde mu to ještě v pořádku, ale té fruhé osobě už by se to mohlo zdát poněkud lehce za hranou. Za této situace se nedá nic dělat, lepší to vůbec nezmiňovat a nepříjemnou situaci pokud možno neupozorňovat.

Proč o tom vlastně píšů? Napadlo mě totiž, že se nemluví o spoustě dležitých faktech a co je pro někoho naprosto normální, může být pro jiného nepřekročitelná hranice. Ale jak teda tuto hranici správně určit? V případě této situace bych určitě mohl vyzkoušet nějaká dámská diskusní fóra a tam by mi přítomné dámy rády poradily. Samozřejmě až potom, co by mě nazvaly prasetem, špínou a člověkem, který má zvrácený přístup k vlastní hygieně.

Takže raději zůstanu se svým názorem a pokud někdo nazná, že překračuji hranice, tak se buď zamyslím a hranice posunu nebo to dotyčnému pádnými argumenty vysvětlím a přiměji ho přijmout moji vizi daného problému. Nebo to jednoduše šoupnu do kategorie věcí, o kterých se nemluví a bude vymalovánno. Jsou prostě věci, o které lidi běžně dělají, ale nemluví o nich, protože jim to připadá trapné. Jako třeba v případě, kdyby si chlapi mohli sami čadit pruty, tak jsem skálopevně přesvědčený, že by to všichni do jednoho dělali, ale nikdo by o tom nemluvil.