Říjen 2014

Jak jsem (ne)našel ženu

8. října 2014 v 10:50 | Hank |  Články
Nevím, jestli už fakt stárnu nebo jen dostávám rozum, nerozumím tomu. Kompl nejde, datový disk je v prdeli, celý den čtu knížky. Jedna komiksová dočtená. Dekameron rozečtený. Hlava XXII rozečtená. A stejně pořád hledám, co bych si přečtl, dočetl a najednou dostanu chuť na knížku, jdu k mé improvizované knihovně a hned si uvědomuju, že ji vlastně nemám a nějakou dobu už ji sháním.

Čumím do té knihovny jak Rain Man do sušičky a najednou uvidím dlouho, ale opravdu dlouho, rozečtenou knihu: Jak jsem (ne)našel ženu od Honzy Zlatohlávka. Mám ji i s autorovým věnováním. Honzovi Honza, v Praze 8.12.2012. Takže asi dva roky jsem ji neotevřel.

Pokaždé, když jsem ji přejel pohledem, tak jsem si vzpomněl na ubrečeného a utrápeného Zlatohlávka, který celou knihu jenom rozebírá, proč má život v takových sračkách a proč se mu nedaří konečně dosáhnout nějakého úspěchu. Jeho první titul se mi fakt líbil. Mělo to šmrnc, drajf a dobře se to četlo. Hlavně bylo vidět, že týpek si z toho nedělá nějak těžkou hlavu a bere to jak je a jednoduše mi připadalo, že přemýšlí podobně jako já. A potom celou druhou knížku kňučí jak malej kluk, když mu rodiče seberou jeho oblíbenou hračku. Prostě jsem to nemohl dál číst. Nechápal jsem to.

Najednou dva roky pryč, znovu beru tu knížku do rukou, na jeden zátah přečtu a tentokrát mi to všechno dává smysl. Kdybych teď otevřeně psal o tom, jak momentálně vidím svůj život, byla by to ta samá ubrečená limonáda. Stejná situace, stejné názory. Jak je možné, že dva roky dozadu si o tom chlápkovi myslím, že je to snad nejzoufalejší chlap ze všech, co navíc o tom ještě píše a s odstupem času to chápu a dokonce mi to připomíná mě samotného? No a samozřejmě, že mám to samé nutkání o tom psát. Asi jsem se musel zbláznit.

Pořád se snažím si najít nějakou normální ženskou, ale nakonec vždycky zjistím, že stejně tak jak chci s nějakou být, tak úplně totožným dílem chci být sám. Potřebuju ženskou, ale taky potřebuju velký kus samoty. A tyhle dvě věci prostě dohromady nejdou.

Takže jsem buď dostal rozum a zjistil jsem to dřív, než jsem stačil něco dalekosáhle posrat nějakým manželstvím s dětmi, které by stejně nevydrželo nebo se jenom neumím přizpůsobit a zvyknout si na nějaký společný život. Zanechávám za sebou ženy, na kterých mi doopravdy dost záleželo zničené tím, že s nimi nedokážu vydržet a veškeré snahy o změnu neustále selhávají.

Takže jak to bude dál? Do padesáti stihnu tuto řadu ženských početně rozšířit, abych pak zůstal sám se sebou a pravděpodobně spokojený? Jaký smysl má vůbec žít s jedním člověkem do smrti? Kolik lidí je v manželství opravdu spokojených? Není nakonec lepší zůstat poutníkem a třeba jednou, až se poštěstí narazit opravdu na tu pravou? Nebo jsem na ni už narazil a nechal jsem ji jít?

Těžko říct. Mnoho mostů je spálených, na většině těchto spálených vyrostly nové, postavené panem pravým, posvědcené prstenem a pobíhajícími dětmi. A vůbec, je vlastně správné si namlouvat, že někdy příště mi to vyjde a že se třeba změním? Podle mě je to bláhové a s každým dalším pokusem se to jen potvrzuje. Mnoho nezodpovězených otázek, nad kterými by bylo vhodné se zastavit, ale život běží dál a přestávky nedělá.

Objednal poslední Honzovu knihu a uvidím, jak se s tím kolega popasoval a snad tam najdu alespoň nějaký náznak, že to nějak jde a že v tom nejsem sám.