Únor 2015

Krásy v šedivém světě

26. února 2015 v 23:20 | Hank |  Články
Jsou dny, kdy je to špatný. Pak jsou dny, kdy je to dobrý. Ale nejlepší z toho jsou dny, kdy si myslím, že to bude naprosto normální den, nebo možná malinko horší, a nastane situace, kdy se celý sled událostí a vesmír otočí kolem své osy, pokud tedy nějaká existuje, a převrátí celý den naruby. A může to být otázka kritických pěti minut, kdy v rozhodnutí člověka, který je jakoby v povzdálí, se něco hne a to něco vytvoří tu onu rotaci.

Přitom je to navenek velmi jednoduché, ale pro dotyčného klíčové. Tím dotyčným jsem dnes já. A musí říct, že je naprosto povznášející. Je to neobvyklé, je to něco, na co nejsem normálně zvyklý. Musím uznat, že mě to kompletně vykolejilo. Abych byl přesný, tak jsem si to pořádně uvědomil až v okamžiku, kdy jsem se dozvěděl všechny souvislosti.

Přitom nejde o nic zásadního. O nic, co by se nějak vymykalo normálnímu chování. Jde o běžnou věc, jenom jsem zaskočen, že jsem byl její součástí a neuvědomoval si, že něco takového je dnes ještě možné.

Je naprosto normální, když je člověk jakýmkoliv způsobem indisponován a někdo blízký mu pomůže. Bere se to jako samozřejmost, kterou je dotyčný schopen v opačném případě oplatit. Ale v případě, že se jedná o osobu, od které by něco podobného nečekal, tak je to něco jiného. Nutí to člověka k zamyšlení a hlavou mu probíhají nejrůznější myšlenky.

Tou hlavní myšlenkou je fakt, že jsem nikdy v životě nedostal nic zadarmo. Když jsem něco chtěl, tak jsem musel bojovat, abych to dostal. A že od života chci maximum co může dát, svědčí o neustálém boji, abych toho dosáhnul. Jsem na to zvyklý. Když něco chci, tak se o to musím zasloužit. Tím víc mě překvapí, že najednou dostanu něco bez jakéhokoliv přičinění.

Ani nevím, jak popsat tu radost, když jsem zjistil, že v dnešním světě ještě existují lidé, kteří jsou ochotni udělat něco jen proto, aby potěšili jiné. Myslel jsem si, že tohle mrtvé téma. Věc, o které všichni neradi mluví, protože sami u sebe nedokáží nají žádný takový čin. Jen tak, udělat někomu radost. Ze samého pokrytectví je to tabu, které se neprobírá ani nad pokročilým večerem u piva.

Možná je to tím, že neumím brát. Že jsem zvyklý jen dávat a od ostatních pak čekat protislužbu. Možná. Ale vědomí, že pořád existují lidé, kteří jsou ochotni bez náhrady dělat něco pro jiné, mě naplňuje optimismem a dobrým pocitem, že to s tím světem ještě nevypadá tak zle.