Články

Obchodník s místem posledního odpočinku

17. srpna 2015 v 13:28 | Hank
Do nemocničního pokoje vstoupí muž s jarmulkou ve strém ošoupaném saku. Je to nadstandartní pokoj jenom s jednou postelí a jedním pacientem, který, jak se zdá, spí. Je napojen na přístroje, které ho udržují naživu. Můž s jarmulkou přistoupí k posteli a spatří muže, kterého ještě nikdy neviděl. V potemnělé místnosti se pacientův bledý bledý obličej jeví celkem zdravě. Rozhodně nevypadá, že by měl být za pár dnů mrtvý. Muž s jarmulkou si náhle odkašle, čímž jak očekává vzbudí pacienta. Ten se na něj podívá, těžce se nadechne a promluví.
"Erichu, nechal jsem si vás zavolat kvůli obchodu." Na chvíli se odmlčí a ztěžka oddechuje.
"Vím o vás, že jste znamenitý obchodník a profesionál ve svém oboru. Měl bych pro vás delikátní nabídku." Znovu se odmlčí, čímž nechtěně zvážní situaci.
"Chci si u vás koupit místo."
"Bylo by nám velkou ctí pane, ale místa je málo. Není v moci každého si takový luxus dovolit." Odpověděl muž, stojící u postele s velkou pokorou, ale oči se mu zaleskly touhou zjistit co má umírající muž na srdci.
"Peníze pro mě nehrají zásadní roli. Potřebuji zjistit, jakou hrají u vás."
"Co tím myslíte?"
"Nabídnu vám víc než kdokoliv jiný." S vypětím všech sil řekne umírající.
Erich se na chvíli odmlčí a poté rozhodně pronese.
"V tom případě bychom se mohli domluvit. Pro tak šdědré lidi je u nás vždycky místo."
"Jsem rád, že to takto vidíte. To však není všechno."
"Co máte na mysli, pane?"
"Já chci místo jenom pro sebe. S vlastním náhrobkem. Nikdo jiný tam se mnou nesmí."
Na Erichově tváři se zobrazí výraz překvapujícího zděšení ústící v nepochopení. Je na něm vidět, že ho tato možnost ani ve skrytu duše nenapadla a cítí se úplně vykolejen. Bez nádechu ihned odvětí:
"Ale pane, to je zhola nemožné! Naprosto vyloučené! "
"Myslel jsem si, že jste obchodník a peníze pro vás jsou prioritou číslo jedna." Odvrátí muž a pokračuje: "Kolik lidí nad sebe pohřbíváte do jednoho hrobu?"
"No... Deset... Ale jsou tam i po dvanácti." Odpoví už trochu jistějším dojmem Erich.
"Zaplatím vám za patnáct míst po tisícovce, když budu mít vlastní místo jen pro sebe."
"No, víte... To není tak jednoché. Naštvali bychom tím mnoho lidí."
"Tomu rozumím. Tak sedmnáct."
"Zároveň by se tím naplnila kapacita a já bych pak už nemohl dále s místy obchodovat. Dvacet."
"Osmnáct."
"Devatenáct a náhrobek v ceně." Odpoví Erich a muž na lůžku se zamyslí.
"Dohodnuto, devatenáct." Odpoví pacient a natáhne pravici.
Muž s jarmulnou mu stiskem ruky potvrdí uzavření obchodu a v obličeji má uspokojivý výraz.
"Formality vyřiďte s mým právníkem, který na vás čeká ve vestibulu. Rád jsem s vámi spolupracoval."
"Bylo mi ctí pane."
Erich se otočí a odejde z místnosti. Na chodbě se nadechne čerstvějšího vzduchu a stále nemůže uvěřit, že udělal obchod za devatenáct tisíc během pár minut. Pozvolna dojde do vestibulu. V rohu v křesle sedí muž s černou koženou brašnou v perfektně padnoucím obleku a s jarmulkou na hlavě, který právě vyřizuje telefonát. Ihned pozná, že se jedná o onoho právníka a přisedne si k němu ke stolu. Ten ukončí hovor, schová mobil do saka a natáhne pravici směrem k Erichovi.
"Mé jsméno je Samuel Abram. Jste tu kvůli uzavření obchodu, že pane Moharame?"
"Ano, právě jdu z pokoje."
"Zrovna jsem hovořil s mým klientem, prý ste se domluvili na devatenácti tisích. Je to tak?"
"Ano, přesně tak."
"V tom případě mám zde návrh smlouvy." Řekne právník a podá z brašny Erichovi zasponkované papíry.
"Prosím, přečtěte si to a v případě, že se vám nebude něco zdát, můžeme to probrat."
Erich jen letmo přejede řádky smlouvy, protože má před očima vidinu rychle nabytých pěněz.
"Myslím, že to bude v pořádku, až sem napíšete sumu." Řekne a podá smlouvu advokátovi.
Ten ji vezme, dopíše dohodnutou částku a smlouvu podepíše ve dvou kopiích. Erich také podepíše a právník vytáhne s brašny obálku, z které vyndá tučný štos bankovek a odpočítá z ní asi třetinu, kterou podá Erichovi.
"Devatenáct tisíc, můžete si je přepočítat." Řekne advokát a podá peníze erichovi, který se rozhlédne kolem a začne přepočítávat.
"Pokud mohu být upřímný..." Pokračuje právník."...tak jsem si myslel, že konečná částka bude o dost vyšší. Pán musel mít radost, když to dostal tak levně."
"Ehm, no... Asi jsem měl být tvrdší, ale i tak to je spousta peněz."
"Myslel jsem, že když to jsou vaše poslední místa, že je dáte mnohem dráž. Ale asi jste dobrý člověk."
"Nepochybně." Odsekne Erich, strčí přepočítané peníze do kapsy a bez rozloučení odchází.

Celé dopoledne se ze židovského hřbitova ozývají zvuky krompáče a lopaty. Muž s jarmulkou a dlouhým černým kabátem přistoupí k onomu místu s hromadou hlíny aby zjistil, co se děje.
"Vidím, že poslední místo se dneškem začíná obsazovat."
"Přesně tak. A dneškem i obsazování končí."
"Opravdu? To tak najdnou zemřelo tolik vážených lidí?"
"Ne, ale jeden, který si to celé zaplatil jenom pro sebe."
"Ale to přece není spravedlivé!"
"Není, ale je to obchod jako každý jiný. Když někdo zaplatí, tak může mít místo jen pro sebe."
"To musel být velice zámožný člověk, který tímto připravil svou rodinu o velkou část dědictví. To musel být naprostý šílenec!"
"Neznal jsem ho. Udělal jsem obchod."
"Obchod říkáte?"
"Ano, jde o obchod."
"Možná bych pro vás měl taky nabídku."
"To by se mi hodilo, když teď už místa nejsou."
"Vidím, že to chápete správně. Chtěl bych koupit místo."
"Cože? Vždyť se teď bavíme o tom, že žádná místa už nejsou."
"To je sice pravda, ale myslím si, že bychom to dokázali změnit."
"Jak? To je nemožné, je tu sto tisíc lidí, tohle byl poslední hrob."
"A pořád to je hrob, kde je jen jeden člověk."
"Ano, ale ten si zaplatil zbylých jedenáct."
"To že je zaplatil neznamená, že je zaplnil. Ta místa jsou prázdná. Bude tam jen sám. Je to tak?"
"No... Ano, jeto tak."
"Takže místa jsou, jenom nejsou volná."
"Tak se to dá taky říct, ale to je stejně jedno. Ten pán si výslovně přál, aby byl sám."
"Nechci zpochybňovat ničí přání, ale já také jedno mám."
"Budu hádat. Chcete koupit místo."
"Přesně tak. Dám vám deset tisíc."
"To přece nejde. To je naprostý nesmysl."
"Nesmysl to je za deset tisíc. Co by to bylo za dvacet tisíc?"
"Jste sice blázen, ale možná bych začal přemýšlet."
"Řekněme, že když bych vám dal třicet, tak začneme mluvit?"
"To pravděpodobně ano. A možná, že za padesát bychom se mohli domluvit."
"Čtyřicet je ale má poslední nabídka."
"Ujednáno, ale v hotovosti a nikdo se o tom nesmí sozvědět."
"Platí."


Krásy v šedivém světě

26. února 2015 v 23:20 | Hank
Jsou dny, kdy je to špatný. Pak jsou dny, kdy je to dobrý. Ale nejlepší z toho jsou dny, kdy si myslím, že to bude naprosto normální den, nebo možná malinko horší, a nastane situace, kdy se celý sled událostí a vesmír otočí kolem své osy, pokud tedy nějaká existuje, a převrátí celý den naruby. A může to být otázka kritických pěti minut, kdy v rozhodnutí člověka, který je jakoby v povzdálí, se něco hne a to něco vytvoří tu onu rotaci.

Přitom je to navenek velmi jednoduché, ale pro dotyčného klíčové. Tím dotyčným jsem dnes já. A musí říct, že je naprosto povznášející. Je to neobvyklé, je to něco, na co nejsem normálně zvyklý. Musím uznat, že mě to kompletně vykolejilo. Abych byl přesný, tak jsem si to pořádně uvědomil až v okamžiku, kdy jsem se dozvěděl všechny souvislosti.

Přitom nejde o nic zásadního. O nic, co by se nějak vymykalo normálnímu chování. Jde o běžnou věc, jenom jsem zaskočen, že jsem byl její součástí a neuvědomoval si, že něco takového je dnes ještě možné.

Je naprosto normální, když je člověk jakýmkoliv způsobem indisponován a někdo blízký mu pomůže. Bere se to jako samozřejmost, kterou je dotyčný schopen v opačném případě oplatit. Ale v případě, že se jedná o osobu, od které by něco podobného nečekal, tak je to něco jiného. Nutí to člověka k zamyšlení a hlavou mu probíhají nejrůznější myšlenky.

Tou hlavní myšlenkou je fakt, že jsem nikdy v životě nedostal nic zadarmo. Když jsem něco chtěl, tak jsem musel bojovat, abych to dostal. A že od života chci maximum co může dát, svědčí o neustálém boji, abych toho dosáhnul. Jsem na to zvyklý. Když něco chci, tak se o to musím zasloužit. Tím víc mě překvapí, že najednou dostanu něco bez jakéhokoliv přičinění.

Ani nevím, jak popsat tu radost, když jsem zjistil, že v dnešním světě ještě existují lidé, kteří jsou ochotni udělat něco jen proto, aby potěšili jiné. Myslel jsem si, že tohle mrtvé téma. Věc, o které všichni neradi mluví, protože sami u sebe nedokáží nají žádný takový čin. Jen tak, udělat někomu radost. Ze samého pokrytectví je to tabu, které se neprobírá ani nad pokročilým večerem u piva.

Možná je to tím, že neumím brát. Že jsem zvyklý jen dávat a od ostatních pak čekat protislužbu. Možná. Ale vědomí, že pořád existují lidé, kteří jsou ochotni bez náhrady dělat něco pro jiné, mě naplňuje optimismem a dobrým pocitem, že to s tím světem ještě nevypadá tak zle.

S křížkem po funuse aneb hromadné sdílení

23. ledna 2015 v 11:18 | Hank
Poslední dobou se zvedla vlna nevole okolo islamizace v ČR a okolo toho francouzského incidentu. Ono je sice hezké se oproti tomu ohradit, ale tím radikálním řešením, jak je poslední dobou v módě si nejsem jistý. Rozhodně nejsem ztotožněn s názorem, že bychom z těchto lidí měli dostat strach, ale tím, že si na facebbook dám na zeď krutopřísnej nápis, který tam mají stejně všichni, bych byl asi velmi naivní, kdybych si myslel, že tím něco změním.

Mohl bych to brát jako nesouhlas s něčím a dát najevo svůj postoj. Sociální sítě mají určitou moc, ale musí to být organizované a potom je to účelné. Navíc když procházím zeď a má tam ten obrázek každý druhý, tak si ani nemůžu zapamatovat, kdo všechno to tam sdílí.

Taky mi to přijde jako typycká facebooková móda. Stane se událost, média z toho udělají téma jako prase, někdo na to vymyslí vtipný nebo radikální obrázek s nápisem a už to všichni sdílí. Fakt velká věc. Prostě to zrovna táhne. Ale krom FB se o tom lidi nijak zvlášť nebaví. Přitom na Ukrajině dochází k masakrům každý den a to nikdo na zeď nedá, protože to je už vlastně normální.

A dál tu máme záležitosti jako jsou různé zákony z EU. Moc se mi líbí, jak náš národ, hrdý na zvyky a tradice, se snaží za každou cenu udržet názvy regionálních potravin, veřejné zabíjačky a podobně. Vždycky to má ale jeden společný jmenovatel a to je to, že příjdeme s křížkem po funuse.

Ono se už vždycky dopředu ví, že se něco takového chystá. Lidi si řeknou: Cože? Oni chtějí zakázat veřejné zabíjačky? To snad ne... Ale nic se něděje. Pořád naivně doufají, že se to nějak zvrátí, zasáhne boží ruka nebo to naši zákonodárci s EU uhrají. Jenže tohle je diplomacie a to je něco za něco.

Jen mě opravdu překvpuje, jaká vlna nevole se zvedne, když ono nařízení nebo zákon vzejde v platnost. To je najednou každý nasraný, nemůže uvěřit, že se to doopravdy stalo a v halvě má jedinou myšlenku: Musí se to změnit!

Ale to už je teď pozdě...

Perfektní dovolená

11. listopadu 2014 v 14:12 | Hank
A je to tady zas. V práci se začínají lidi bavit o tom, kolik dovolené potřebují na Vánoce.
"Hele, letos jenom pět dní dovolené a máš dva týdny volna. Super ne?"
"No, vlastně šest, ne?"
"Jo, to jo, ale tak jako myslím ze starý, ne? Ten jeden už ti půjde z nový, víš?"
"Aha, tak to jo. Jeee, já už se taaaaak těším."

No skáču metr do vzduchu, jak se těším. Nechápu, co lidi na tom nejvíc stresujícím období vidí. A dva týdny dovolené? O jaké dovolené se bavíme? Jedete snad někam na hory nebo k moři? Málokdo. Většina lidí je zalezlá doma u cukroví, čumí na super reklamy v televizi a nedělá nic jiného, než jen hnije. Atmosféra jak má být. Každý je přežraný, nikomu se nechce nic dělat a donekonečna jezdíte po příbuzných, čumíte na jejich víceméně stejné stromky a žerete, chlastáte, no fuj. Pak zas příbuzní chodí k vám, ze slušnosti se zajímají, co jste dostali, podle čehož ihned poznají, jak kdo byl hodný na ty druhé. Zde platí jednoduché pravidlo a nevím, proč to tak vždycky je, ale ten největší hajzl má vždycky nejlepší dárky. A zároveň jich má nejvíc. Takže podle toho poznáte, kdo je v jaké rodině svině.

Nejhorší ovšem na tomto zcela proflákaném a nijakém období je otázka, kterou dostáváte snad od každého člověka. A totiž kam jdete na Silvestra. Vždy, když řeknu, že Silvestra neslavím, tak se na mě každý dívá jako bych byl z jiné planety.

Nechápu, proč to lidi "slaví". Dva týdny se nudou kopete do prdele a najednou až se blíží konec roku, všichni někam jdou a všichni chtějí slavit. Přitom jde znovu o chlebíčky, zbytky cukroví a moře chlastu. Nelíbí se mi ta umělá zábava, která navíc smrdí jakousi nutností se jí zůčastnit.

Další debilní a nevyhnutelnou situací je vlastně ona příčina, proč tohle lidé dělají. A to kvůli půlnoci, kdy se celkem dobře rozjetá párty najednou přeruší oslavami nového roku, kdy se polovina osazenstva jde podívat na ohňostroj, ostatní si gratulují, jak kdyby něco vyhráli a zbytek po telefonu přeje všem kamarádům, kteří slaví jinde. Je to blbost. Následně se pak všichni courají zpátky do vyhřáté místnosti, kde se začnou opět věnovat popíjení alkoholu, ale už vlastně není na co čekat, nový rok je tu a celá akce postrádá smysl, což je taky na jednotlivých účastnících znát a nálada v kolektivu už není taková, jaká byla před půlnocí. Další den je celému národu blbě a každý jen myslí na to, jak půjde zítra do práce.

Fakt nechápu, co na tom lidi vidí, pro mě to žádná dovolená není, ani čas klidu a už vůbec ne odpočinku. Odpočatý člověk nevypadá jak přežraná bečka sádla, které se nechce ani vstát z gauče a odskočit si na záchod. A každý rok je to stejné a každý rok se tomu nevyhnu. Bohužel.


Jak jsem (ne)našel ženu

8. října 2014 v 10:50 | Hank
Nevím, jestli už fakt stárnu nebo jen dostávám rozum, nerozumím tomu. Kompl nejde, datový disk je v prdeli, celý den čtu knížky. Jedna komiksová dočtená. Dekameron rozečtený. Hlava XXII rozečtená. A stejně pořád hledám, co bych si přečtl, dočetl a najednou dostanu chuť na knížku, jdu k mé improvizované knihovně a hned si uvědomuju, že ji vlastně nemám a nějakou dobu už ji sháním.

Čumím do té knihovny jak Rain Man do sušičky a najednou uvidím dlouho, ale opravdu dlouho, rozečtenou knihu: Jak jsem (ne)našel ženu od Honzy Zlatohlávka. Mám ji i s autorovým věnováním. Honzovi Honza, v Praze 8.12.2012. Takže asi dva roky jsem ji neotevřel.

Pokaždé, když jsem ji přejel pohledem, tak jsem si vzpomněl na ubrečeného a utrápeného Zlatohlávka, který celou knihu jenom rozebírá, proč má život v takových sračkách a proč se mu nedaří konečně dosáhnout nějakého úspěchu. Jeho první titul se mi fakt líbil. Mělo to šmrnc, drajf a dobře se to četlo. Hlavně bylo vidět, že týpek si z toho nedělá nějak těžkou hlavu a bere to jak je a jednoduše mi připadalo, že přemýšlí podobně jako já. A potom celou druhou knížku kňučí jak malej kluk, když mu rodiče seberou jeho oblíbenou hračku. Prostě jsem to nemohl dál číst. Nechápal jsem to.

Najednou dva roky pryč, znovu beru tu knížku do rukou, na jeden zátah přečtu a tentokrát mi to všechno dává smysl. Kdybych teď otevřeně psal o tom, jak momentálně vidím svůj život, byla by to ta samá ubrečená limonáda. Stejná situace, stejné názory. Jak je možné, že dva roky dozadu si o tom chlápkovi myslím, že je to snad nejzoufalejší chlap ze všech, co navíc o tom ještě píše a s odstupem času to chápu a dokonce mi to připomíná mě samotného? No a samozřejmě, že mám to samé nutkání o tom psát. Asi jsem se musel zbláznit.

Pořád se snažím si najít nějakou normální ženskou, ale nakonec vždycky zjistím, že stejně tak jak chci s nějakou být, tak úplně totožným dílem chci být sám. Potřebuju ženskou, ale taky potřebuju velký kus samoty. A tyhle dvě věci prostě dohromady nejdou.

Takže jsem buď dostal rozum a zjistil jsem to dřív, než jsem stačil něco dalekosáhle posrat nějakým manželstvím s dětmi, které by stejně nevydrželo nebo se jenom neumím přizpůsobit a zvyknout si na nějaký společný život. Zanechávám za sebou ženy, na kterých mi doopravdy dost záleželo zničené tím, že s nimi nedokážu vydržet a veškeré snahy o změnu neustále selhávají.

Takže jak to bude dál? Do padesáti stihnu tuto řadu ženských početně rozšířit, abych pak zůstal sám se sebou a pravděpodobně spokojený? Jaký smysl má vůbec žít s jedním člověkem do smrti? Kolik lidí je v manželství opravdu spokojených? Není nakonec lepší zůstat poutníkem a třeba jednou, až se poštěstí narazit opravdu na tu pravou? Nebo jsem na ni už narazil a nechal jsem ji jít?

Těžko říct. Mnoho mostů je spálených, na většině těchto spálených vyrostly nové, postavené panem pravým, posvědcené prstenem a pobíhajícími dětmi. A vůbec, je vlastně správné si namlouvat, že někdy příště mi to vyjde a že se třeba změním? Podle mě je to bláhové a s každým dalším pokusem se to jen potvrzuje. Mnoho nezodpovězených otázek, nad kterými by bylo vhodné se zastavit, ale život běží dál a přestávky nedělá.

Objednal poslední Honzovu knihu a uvidím, jak se s tím kolega popasoval a snad tam najdu alespoň nějaký náznak, že to nějak jde a že v tom nejsem sám.

Generace nezodpovědných lenochů

15. září 2014 v 9:39 | Hank
Nedávno jsem psal o tom, že jsem si koupil vysavač. Přemýšlím, kam jsem se dostal, že si kupuji vysavač, přemýšlím o sedačce a vůbec o vlastním bydlení. Tím nemyslím to, bydlet sám, protože to už nějaký ten rok praktikuji, ale bydlet ve vlastním. A když si tak dám dohromady, že mému otci bylo stejně jako mě, když po sedmi letech od prvního potomka, čímž jsem byl já, zplodil třetí ratolest, tak si nejsem jistý, jestli náhodou nedělám něco špatně.

Zároveň se musím podívat kolem sebe a narovinu si říct, kolik vrstevníků má už tři děti. Jak jednoduchá odpověď. Nikdo. Nebo alespoň o tom nebo o něm nevím. A tak mi vyvstává na mysli, jestli to nebude tím, že doba je zkrátka taková.
Když vám před třiceti lety bylo přes dvacet a neměli jste partnera, tak to bylo kurevsky divný. O chlapech si mnozí mysleli, že jsou to cukrouši a o ženských, no o ženských zkrátka to, že je žádný chlap nechce. Však ona se ženská vždycky nějak přizpůsobí, ne?

Ale dneska? Lesba, gay? Normálka. Třicátníci bez děcek? V pohodě. Kam taky spěchat? Nebo spíš se zamyslet, jestli je vlastně dnes tohle žádoucí? Když utlumíte hlasy vašich rodičů, co vám říká podvědomí? Ženská, děti, bydlení, hypotéka. Já nevím jak vy, ale já v tom nacházím jenom problémy. A ne že bych nechtěl děti. Naopak. Ale kdo dnes ve světě antikoncepce, interupce, plánovaného rodičovství vůbec pomyslí, že by do toho praštil? Doba je hektická a vytváří problémy sama o sobě a to dramaticky jinak než za komančů. V té době totiž všem bylo řečeno, co je správné a co není. Takže když někdo vybočoval z řady a měl jiný názor, tak to bylo samozřejmě okamžitě špatně. A ten člověk měl problém.

Pokud do toho není nikdo tlačen z jakéhokoliv důvodu, tak to nikdo nikdy sám od sebe neudělá. Důvodem myslím například těhotenství, neustálý a neodřeknutelný tlak z té či oné strany, náboženství a tak podobně. Jenže co? Na tlaky rodiny máte odpověď, že je to dnes tak normální, na těhotenství potratovou pilulku a o tom, že jsme jako Češi všemi okolními národy vnímáni jako největší ateisti, si nemusíme ani odpovovídat.

Takže o co tady teda běží? Proč všichi otálí se svatbou, s rodinou a tak vůbec? Abych byl upřímný tak si musím odpovědět, že je to tak jednodušší. Člověk se nemusí o nic starat. Problémy s hypotékou a s ní spojené udržení práce, manželství, ze kterého se vykoupíte jedině rozvodovým řízením, děti, které musí neustále někdo hlídat a to nejhorší, kterého se bojí všichni nejvíc a tím je zodpovědnost.

Což ovšem vždy bylo a vždy bude. Každý člověk na sebe bere zodpovědnost jen v případě, kdy už nemá na výběr. Dobrovolně to nikdo neudělá. Je to klasický pud sebezáchovy. Je jen otázkou prostředí a času, kdy tento pud potlačí pud rozmnožovací a touha po nějakém rodinném soužití. A protože žijeme v prostředí, které nám umožňuje zvolit si zvolit luxus bezstarostlivosti, tak je snad jasné, že raděj volíme tohle a nepřijde nám to ani trochu blbý.

Takže si vlastně můžu říct, že je všechno v pořádku, v plném souladu s dnešním trendem. Rodiče zamáčknou slzu, bankéři si budou muset najít jiný způsob, jak vydělat a katolíci se budou modlit, protože se na nic jiného nezmůžou. Jsme prostě generace nezodpovědných lenochů, kteří mají na salámu jakékoliv povinnosti, kromě práce, díky níž, a hlavně těm penězům, si mohou užívat svobody a bezstarostnosti tak dlouho, dokud jim to beztrestně projde.

Ekologie po Evropsku (EE)

6. srpna 2014 v 19:42 | Hank
Dnes je významný den. Poté, co jsem zveřejnil článek o povlečení, je tu další s tématikou muž pánem bytu. Podtitul: Zatím mu to moc nejde.

Teď ale vážně. Koupil jsem si vysavač. Teda je objednaný, ale kvůli "problémům na D1" mi ho doručí az zítra. Stejně bych pro něj dnes nešel. A pochybuju, že pro něj půljdu zítra. No a vzhledem k tomu, že v pátek hned z práce odjíždím na víkend do úplně cizí země (Slovensko), tak to nechám na příští středu. V pondělí se mi totiž nebude chtít, protože budu muset jít nakoupit a taky proto, že pojedu na kole, protože v pondělí nikdy nestíhám ani na devítku do háku, takže šlapu přes mendl jak divej, abych to aspoň tochu stáhl. No a v úterý si určitě budu chtít trochu odpočinout od toho víkendu a těžkýho pondělí, takže když nepůjdu ve středu na pivo (s vysavačem na škopek, to je v partě společenská sebevražda) tak ho vyzvednu.

Vlastně nevím. Ještě musím vyzvednout z pošty dva dopisy, protože pošťáci už nezvoní na zvonek, i když jste doma a rovnou předpokládají, že tam nejste a hodí papírek do schránky. Aby mi to zjednodušili, tak ještě mi jeden dopis dají na heršpickou a druhý na nádr. Supr, jak nám to tu hezky funguje. Aspoň že po roce a půl mi aspoň ten lístek tam hodí, celou dobu jsem byl pro ně "pan neznámej".

Jo ten vysavač. Strašně mě překvapilo, že EU zakáže od září výkoné vysaveče. Proooooooč? Jsou to idioti. Každýmu, kdo alespoň párkrát za život vysával, je jasný, že když vysává s nějakou čínskou mrdkou, jejíž motorek je unaven už jen z toho, že se sám roztočí, vůbec to nesaje a vy jezdíte po tepichu jak najatí, tak neježen jste ufachčení k smrti, ale stejně to není pořádně vysátý. Za to když si pořídíte nadupanou ETU (pamatuju takovou tu žlutou komunistickou dlouhou krabici s hnědou mřížkou co hučela tak, že jste si přáli, aby už ta máti byla konečně pryč a mohli se v klidu dívat v telce na kačery, Rampu McKváka a strýčka Skrblíka) tak to je přece jiná písnička! Prostě šup sem, šup tam a hotovo dvacet. Dokud to nezvedá koberec, tak to zkrátka nesaje. A k tomu potřebujete výkon. Který teď už nebude. Protože se tím prý ušetří.

Hovno. Nic se neušetří. Akorát se zase zaměstná pár blbců, kteří na to vymyslí energetický štítky, aby si všichni ti ekomaniaci, kteří si neumí dát dohromady techniceké parametry jako je příkon, vykon a konečně ten nejdůležitější sací výkon, museli připlatit tisícovku navíc za to, že mají ekonomickou kategorii A, tu úplně zelenou, nejvíc zachraňujou planetu a ta Mařena z prasečáku má toho odporně nadupanýho žrouta, který zničí svět. Jenže Mařena z prasečáku to vysaje za deset minut a ta nána s oštítkovaným zeleným vysavačem to nevysaje ani za dvacet a spálí tím daleko víc energie.

To je jako se žárovkama. Zrušili se stovky, protože moc žerou. Největší blbost, co jsem kdy slyšel. Právě tyto klasické stovky žárovky měly nejlepší účinnost. Dnes jsem si to spočítal a na dosažení stejného světelného toku jako má sto wattová žárovka kombinací šedesátek spotřebujete 114 W a při použití čtyřicítek je to dokonce 128 W. Pro ty, co těm číslům moc nerozumí uvedu v procentech. Šedesátky jsou o 14% a čtyřicítky o 28% horší v poměru světelného toku a spotřebované energie, než klasické stovky. Počítejte, že s vysavačema to bude, jak říká moje babička, nimlich to samý.

Co tedy na závěr? Jasně že jsem si koupil dvoukilovatovej vysavač a hádejte co? S padesáti procentní slevou, protože to v září nebudou moct prodávat, tak se toho zbavují. A dodnes lituju, že jsem si nenakoupil skřín plnou stovek žárovek, protože ty náhrady v podobě těch debilních studených zářivek a úsporných žárovek, stojí úplně za kokot. A navíc je v tom plno straček v podobě jedovatých plynů, kterýma se to plní, takže ekologie nade vše. Nashle příště.

Střípky z novin

11. července 2014 v 21:02 | Hank
Tento týden byl velmi náročný den na stránkách Der Jung Gefetslinie. Něco mě překvapilo, něco naopak vůbec a u některých článků jsem si řekl: Ach jo, zase? Vždyť je to pořád dokola.

Tak za prvé:

Ostřílený lídr Sobotka našel ve skříni kostlivce za dvě miliardy. Nevím sice, do jaké skříně se díval, ale ten, kdo ji vlastnil, musel být fakt blbec, že dal za nějakého Emila z kabinetu základky takový prachy a navíc si to ještě schová do skříně. No pěkní magoři ti politici a lidi kolem nich. Se pak nedivím, když se někdo nechá tak napálit a vyplázne prachy, který nevydělám za celý život, za takovou krávovinu, že to nakonec šoupne do skříně a bude v tichosti v koutku doufat, že to nikdo nenajde. Tak hlavně že to sype a ty dvě milky se vždycky někde ztratí, ne?

Za druhé:

Němci, Němci a zase pořád ti stejní Němci. Jako by nestačilo, že si napochodovali do celé Evropy a jen co se z toho všichni oklepali, tak zase naplno ukazují svoji suverenitu. Tak hlavně aby se znova neojevil nějakej magor, kterýmu rupne v kebuli a bude si chtít dát repete. Každopádně na těchto šampionátech je přece normální, že dojde ke zvratům, nečekaným událostem, obrovským překvapením a lítým bojům, které vždycky vyhrají Němci. No co si budeme nalhávat, není to poprvé, co poslali bandu ubrečených chlapů do sprch.

Za třetí:

Test na žena.cz, kde si mohou všechny nejisté partnerky těch necitelných hovad udělat test, který jim řekne, jestli jim to vydrží v manželství nebo ne. Uvedu jednu otázku, z které je hned patrné, jak kvalitní test to je, s mým komentářem v závorkách
.
Váš muž je pro vás...

A) Pán a vládce. (V některých náboženstvích naprosto normální věc - přesto špatná odpověď)

B) Světlo vašeho života, slunce, měsíc, hvězdy. (Tady chybí už jen založení sekty s názvem Muž z vesmíru)

C) Parťák do nepohody. (To jsou kámoši - i když je to správná odpověď)

D) Budižkničemu, bez kterého by mi bylo lépe. (Typická odpověď, kterou když dáte, tak je hned jasné, že to asi klapat nebude)

Zajímavé na tom testu je, že pokud zvolíte odpověď, tak ihned dojde k vyhodnocení po každé otázce, kde se dozvíte, která odpověď je správná a které jsou špatné. Podle mě jsou špatné všechny. No nic, na těchto stránkách jsem si jednou dělal test co vím o těhotenství a vyšlo mi něco ve stylu: V oblasti těhotenství se velmi dobře orientujete, pravděpodbně máte za sebou nějaké vlastní nebo je těhotná některá z vašich kamarádek. Máte o této problematice hodně načteno a nemusíte mít z toho žádný strach. Jste uvědomělá a informovaná žena.

Tak nevím, buďto byl ten test nějaká slátanina, nebo jsem se ocitl v paralelním vesmíru a nechal se zbouchnout nějakou koc na večírku. Břicho zatím nemám, ale ještě jsem to nedostal, tak to budu raděj sledovat.

Za páté a zároveň za poslední:

Článek na ona.idnes.cz o tom, jakého máte doma chlapa. Ten mě fakt pobavil, v každém jsem viděl kousek sebe, ale přitom jsem si při čtení vybavil některé kamarády nebo známé, kterým to sedlo jak facka na ksicht.

Metrosexuál

David Backham, který se stal symbolem městských mužů dbajících o svůj vzhled a sledujících trendy v módě.

Nakonec proč ne, taky si rád koupím občas něco fakt hezkýho na sebe a nechám se za kilo na Konečňáku ostříhat a oholit.

Übersexuál

Brad Pitt nebo Ivan Trojan. Nedbá o sebe tak úzkostlivě, občas zajde na pivo nebo na fotbal, ale taky vyzvedává děti ze školky, angažuje se v rodinném centru a třídí odpad.

Ale jo, taky když vyhodím do koše něco hodně smrdutýho, tak to valím okamžitě vynést do popelnice, abych mohl v tom bytě vůbec existovat.

Gastrosexuál

Zdeněk Pohlreich nebo Jamie Oliver. Tito muži jsou přesvědčení, že láska prochází kuchyní a jsou ochotní dát několik tisíc za litinovou pánvičku.

Tady jen zmíním, že to dělají důchodci na zájezdech od šmejdů, ale pokud jde o pořádný steak, tak si k tomu taky umím říct svoje.

Technosexuál

Všichni z IT a příznivci Pirátské strany. Muži posedlí moderními technologiemi a sci-fi a prý po nich ženský strašně jdou od dob, kdy se začalo vysílat Big Bang Theory.

No jo, dělám v IT, takže jsem vlastně celej Sheldon.

Retrosexuál

Většina osazenstva poslanecké sněmovny. Pije pivo, chodí do zakouřených nádražek a pořvává na fotbale, to vše v oblečení, které mu zrovna padne do ruky. Když má štěstí, tak na něm není ani flek od včerejší svíčkové. Celkem bezpečně ho poznáte, jak lpí na některých atributech své mužnosti.

A co je na tom špatnýho?

Neosexuál

George Clooney. Těžko ho donutíte na těle se zbavit chlupů nebo vousů, ale na druhou stranu se nestydí probrat svoje nebo vaše pocity. Nesleduje moderní trendy, ale ani nechodí jako trhan.

Holit se každý den? Lítat po obchodech a kupovat pořád nový hadry? Nesmysl a ztráta času.

Pokud jste dočetli až sem, tak vám gratuluji. V tom článku byl ještě Spornsexuál, což je nějaký borec z posilovny, co by rád donekonečna souložil, ale už je ten článek moc dlouhý, tak to raděj utnu. Jo a ve finále vyhrají Němci a přemýšlím, že si zajdu zítra koupit těhotenský test a nebudu se raděj dívat do cizích skříní.


Jsou témata, o kterých se prostě nemluví

26. června 2014 v 15:14 | Hank
Dnes jsem převlékal postel a napadlo mě, že existuje spousta věcí, které jsou samozřejmostí a ve skutečnosti se o nich vůbec nemluví. Třeba to, že drtivá většina lidí se přikryje peřinou tak, aby knoflíky měli u nohou a ne u krku. Což mě přivedlo na myšlenku, že vlastně nevím, jak často prát povlečení. Vzhledem k tomu, že mám dvojlůžko a většinou na něm spím sám, tak nemám problém v okamžiku, když už peřinu a polštář neshledávám jaksi použitelnou pro spaní, vyměnit ji za tu druhou, která téměř čistá nevyužitě leží na druhé půlce postele a takto pokračovat dál do doby, kdy shledám nepoužitelnou i tu druhou.

Samozřejmě mě vždy překvapí situace, kdy očekávám spolunocležníka a je na čase tyto lůžkoviny vyměnit za čisté. Zde je potřeba ještě zdůraznit, že mám tři kompletní sady, takže by si mohl leckdo říct, že jsem dvojnásbně pojištěn v případě nepředvítalné nehody v podobě nějakého toho fleku, ať už od jídla nebo, co si budeme nalhávat, nnějaké té tělní tekutiny. Zdůraznil bych tekutiny, ničím tuhým se mi zatím nepodařilo povlečení znečistit. V tomto případě by se spíš jednalo o konečné znehodnocení, ale na tyto veselé příhody mám ještě nějaký ten pátek čas.

Takže se hrnu k výměně a s překvapením zjišťuji, že obě dvě zbývalé sady nejsou vyprané. Nu což, jsme jen lidi a lidi dělají chyby. V mém případě klidně i několikrát za sebou a v dlouhodobém horizontu opakovaně. Takže nastupuje proces praní a tu jednu noc v tom ještě vydržím. Koneckonců stejně budu spát, takže pokud se mi podaří usnout, tak mi to vlastně ve výsledku bude naprosto jedno a až jedna sada uschne, tak to vyměním a zároveň ve stejný okamžik zapomenu vyprat tu třetí sadu, nebo zrovna tu, kterou jsem vyměnil. Takže se příště opět setkám se stejným problémem.

Horší však je ten trapný pocit, kdy nevím, jestli je to povlečení v pořádku a snesitelné pro spánek i té druhé osoby. Člověk tak nějak podvědomě svůj pach nijak zvlášť necítí, přijde mu to ještě v pořádku, ale té fruhé osobě už by se to mohlo zdát poněkud lehce za hranou. Za této situace se nedá nic dělat, lepší to vůbec nezmiňovat a nepříjemnou situaci pokud možno neupozorňovat.

Proč o tom vlastně píšů? Napadlo mě totiž, že se nemluví o spoustě dležitých faktech a co je pro někoho naprosto normální, může být pro jiného nepřekročitelná hranice. Ale jak teda tuto hranici správně určit? V případě této situace bych určitě mohl vyzkoušet nějaká dámská diskusní fóra a tam by mi přítomné dámy rády poradily. Samozřejmě až potom, co by mě nazvaly prasetem, špínou a člověkem, který má zvrácený přístup k vlastní hygieně.

Takže raději zůstanu se svým názorem a pokud někdo nazná, že překračuji hranice, tak se buď zamyslím a hranice posunu nebo to dotyčnému pádnými argumenty vysvětlím a přiměji ho přijmout moji vizi daného problému. Nebo to jednoduše šoupnu do kategorie věcí, o kterých se nemluví a bude vymalovánno. Jsou prostě věci, o které lidi běžně dělají, ale nemluví o nich, protože jim to připadá trapné. Jako třeba v případě, kdyby si chlapi mohli sami čadit pruty, tak jsem skálopevně přesvědčený, že by to všichni do jednoho dělali, ale nikdo by o tom nemluvil.

Jágr končí u repre

27. května 2014 v 23:01 | Hank
Dlouho jsem nic tady nenapsal a musím přiznat, že mi to asi opravdu chybí. Bral jsem to jako můj ventil, kdy jsem reagoval na různé podněty, které mě každý den provázely. A dnes musím říct, že toho bylo na jeden den opravdu hodně a nenechalo mě to bez reakce.

Tak zaprvé. V KLDR se stala nehoda. Zřítila se budova a zahynulo velké množství lidí. Co se stalo? Nic zvláštního na místní poměry. Kim Čong-un nechal čtyři inženýry, kteří byli zodpovědní za stavbu budovy popravit. Hotovo, vyřešené. Při takové zprávě člověk ani nemusí číst článek, stačí nadpis a má jasno. Co se stane? Nic se nestane.

Zeman citoval islámské proroctví. Podle jakéhosi odborníka velmi nešťastně. I když nesympatizuji s tímto člověkem, tak tentokrát je vidět, že udeřil hřebík na hlavičku a to zejména tím, že se k tomu vyjádřil. Všichni jsu posraní něco říct, protože se bojí kritiky kvůli útokům na náboženské vyznání, rasismu a podobně. Ono se jim to mluví od stolu, ale asi si nepouští videa, kde jede zvuková stopa ve složení výbuchů bomb, střílení ze samopalů, jásotu zapojených chlápků a neustálého opakování Aláh akbar.

Pak takové ty obyčejné kalsiky, jako na Ukrajině je bordel, umírají lidé, Rusáci se třesou na další území, což už nikdo ani nečte, protože už to každý bere jako samozřejmost. To samé platí i pro povodně. Jsou tu každý rok na jaře, pokud to není stoletá voda, tak to nikoho nezajímá, jsou to jen lokální záležitosti a koho se to přímo netýká, tak nehne ani brvou. Což neplatí pro případy internetových videí, kdy si to každý pustí, protože je přece zábava vidět, jak voda teče všude a bere co se jí do cesty postaví. Hlavně když se to netýká lidí samotných.

No a největší perličkou jsou diskuse o hokejistech, jak to zase zmastili a hlavně, že Jágr už nebude reprezentovat. Nechápu, proč se někdo diví. Kluci letos hráli bezvadný hokej, dřeli a bylo na nich vidět odhodlání a obětavost. Nedovezli sice placku, ale za to srdíčko u mě mají velké plus. To že Jarda nebude reprezentovat jeho rozhodnutí a udělal dobře. Hokej se hraje pro fanoušky, pro tým a když je to nároďák, tak samozřejmě i pro svou zemi. A co se těm klukům za to dostává? Jenom kritika a nadávky. To je totiž to slavné české vlastenectví. Když bylo Nagano, tak byl každý hrdý na to, jaké máme hokejisty, ale teď, když to není úplně podle představ fanoušků, tak místo aby reprezentanty podpořili, tak je poplivou. Já se těm hráčům divím, že se na to nevyserou všichni do jednoho. No a Jágrovi úplně rozumím. V jeho věku dělat tohle, to chce fakt kus srdce a vlastenectví. To je totiž pan hokejista. A přes to všechno bere věci s nadhledem. Nestala se z něj žádná primadona jako z různých fotbalistů typu Ronaldo a podobně. A to že končí u repre beru a chtěl bych mu za to, co pro nás dokázal moc poděkovat. A taky pochválit všechny, jak letos na šampionátu makali. Klobou dolů. Kdyby nás takto reprezentovali ti vocasové v Bruselu, tak budeme za chvíli velkou zemí. Ne rozlohou, ale duchem. Jenže to se nikdy nestane, protože se dokážeme chytit jenom toho, co je dobré a když náhodou to není podle našich představ, tak místo hledání řešení, hledáme pouze viníky, na které můžeme ukázat prstem. A nejsme myšlením daleko od toho řešení z KLDR. Posrals to, tak za to pykej. Popravit a je to vyřízené.
 
 

Reklama