Postřehy odjinud

Útulný pokojíček v domě s milou paní

24. ledna 2013 v 0:03 | Hank009
Byly to tenkrát časy, když jsem chodil na vysokou a hledal si podnájem. U pádla byla tenkrát levice v čele s prasečím ksichtem Jiřího Paroubka, takže nebylo o čem debatovat. Všechno šlo tak nějak do kopru. Našel jsem si pokoj na jedný rušný ulici a měl jsem ten den jít zrovna na prohlídku. Byla v pět a já ve škole končil ve tři. Bydlel jsem u známých a na jejich obličejích jsem viděl, že už by byli rádi, kdybych vypadnul. Mě už to tam taky pálilo, potřeboval jsem změnu a dát se do kupy. Nechtěl jsem teda otravovat svojí přítomností, tak jsem to po škole stočil na pivko. Sešel jsem se z bandou různých týpků, kteří od otevíračky seděli v tý smradlavý putyce a popíjeli hnusný a předražený pivko. Sedl jsem na bar a jedno si objednal. Chutnalo fakt hnusně. Ale co, znal jsem to tam a navíc to bylo blízko toho bytu s tím pokojem, na kterej jsem se chystal mrknout. Konverzace vázla a já se ani moc nesnažil udržovat nějakou úroveň rozhovoru a věnoval jsem se raději pivu. Už ani nevím jak, ale v jednu chvíli se tam přimotal divnej týpek a sedl si k nám na bar. Ostatní ho znali, ale vzhledem ke stylu naší konverzace nejevili ani sebemenší úsilí nás seznámit. Označil jsem si ho jako týpka s kulatou krabičkou. Byl pohublý, postavu měl vytáhlou a oblečen byl tak nějak zvláštně. Kalhoty měl jako ze sekáče, nebo to byl nějaký nový módní trend, ale tomu jsem nikdy moc nerozumněl. Takže jsem zůstal u toho sekáče. Měl zelenou vojenskou bundu, takovou tu s tou německou vlajkou na rukávu, akorát ta vlajka tam nebyla, místo ní mu tam zůstal jen takovej tmavší obdélník. A na hlavě měl naraženou kubánskou vojenskou čepici ve stylu Fidela Castra. No a tehle týpek vytáhl tu kulatou krabičku a vysypal z ní nějakou trávu. Chvilku to tam společně s mýma společníkama na baru očuchávali a nakonec ubalili celkem obstojnou mrkev. Sedělo nás tam pět plus ten týpek s obdélníčkem na rukávu a když se všichni čtyři zvedli a šli si ven vykouřit svýho jointa, tak mě vzali s sebou. Spíš mi to nabídli a já si říkal, že by bylo dost blbý tam zůstat sám a že aspoň nebudu trhat partu a třeba potom najdem nějaký společný téma. Tráva byla dost silná a docela to se mnou zamávalo. Ty hnusný pivka tomu taky moc nepřidaly a já se jen snažil dát trochu do richtiku, abych vůbec zvládl tu prohlídku. Nakonec jsem ten stav ovládl, zaplatil a vydal se na ten byt. Ulice Králova, číslo popisné padesát. Zazvonil jsem na zvonek dveří, který vypadaly, jako by je tam někdo namontoval z nějaký rozpadlý komunistický vily. Chvíli trvalo než jsem uslyšel šourat papuče za dveřmi. Ozvalo se kdo je, tak jsem se představil a sdělil, že jdu jako na tu prohlídku. Otevřela mi stará babka, tak metr padesát jak vysoká, tak široká. Z bytu se na mě vyvalilo teplo a takovej ten klasickej puch, kterej mají staří lidi ve starých barácích. A taky trochu odpadky smíchaný se šlupkama od brambor. No nic, nadechl jsem se a vkročil dovnitř. Babka mě pozvala dál a já si sedl u ní v pokoji ke stolu, kterej vypadal jako z jídelny. Místo ubrusu na něm byl takovej ten tvrdej igelit, kterej byl po stranách přichytnutej takovýma těma ocelovýma svorkama známýma z dob těžkého komunismu. I když byl říjen, tak už si babača vesele přitápěla a v tý smrdutý místnosti, kde pravděpodobně natáhl bačkory její starej, bylo dusno na padnutí a vzduch tak těžkej, že dalo zabrat se pořádně nadechnout.
Spustila sérii otázek o tom co dělám, jaký mám koníčky a podobný sračky. Snažil jsem se odpovídat po pravdě, ale zase jsem si říkal, co je jí do psí prdele do toho. Když došlo na moje rodiče, tak jsem je vymaloval jako úspěšné podnikatele a že pocházím z dobře zabezpečený rodiny. Což jí vykouzlilo úsměv na tváři. Vlastně to byl spíš odporný škleb, ale vzhledem k tomu, jak vypadala jsem usoudil, že s větší pravděpodobností to bude spíš úsměv. Byla na prachy. Jak jsem se dozvěděl později.
Nemusím snad ani vysvětlovat, jak jsem se totálně zhulený cítil a jak mi každá další otázka víc a víc zamotávala hlavu. Chtěl jsem říct něco vtipnýho, ale vyžádala si mojí občanku, že si do sešitku opíše moje údaje. Ten sešit byl taky pěkně jetej, to vám teda řeknu. Snad starší než stařena sama. Stránky byly žlutý jak mýdlo a snad byly i stejně slizký. Na dálku jsem zahlídnul, že tam má spoustu údajů, z čehož jsem celkem rychle, na to v jakým jsem byl stavu, vyvodil, že se tu lidi moc dlouho neohřejou.
A najednou rána jak z děla. Otázka totiž zněla, jaký mám názor na drogy a jestli nějaké beru. Chvilku se mi v palici motalo, že mě asi prokoukla a že mě jen zkouší. Hned jsem tu myšlenku zavrhl a řekl jsem si, že je to jen paranoia. Jenže už jsem chvilku přemýšlel a od otázky už uplynulo nebezpečně velké množství času. Babka teda vzala inciativu do svých vrásčitých rukou a sdělila mi, že nechce na bytě lidi pod drogama a že nesnáší lidi co berou drogy. Když jsem jí odvětil otázkou, jestli tím myslí policajty a celníky, nevstřebala můj vtípek tak jak jsem předpokládal. Smysl pro humor jí zkrátka chyběl. S tím jsem ale nemohl vůbec nic dělat.
Když pak přišlo na otázku víry v boha a já uviděl obří krucifix na zdi za ní, chtěl jsem si odpověď pořádně rozmyslet. Vyvarován chyby z dlouhého přemýšlení jsem ale okamžitě vypálil, že jsem nevěřící, ale že lidi s vírou pro mě nejsou problém. Z jejího výrazu v obličeji jsem vyčetl, že jsem svoji šanci na pokoj definitivně ztratil.
Následovalo pár lehčích otázek, které ale na druhou stranu postrádaly jakoukoliv hloubku a já jsem se rozhodl ukončit to divadlo a jít si po svých. Zrovna jsem se nadechoval, že jí skočím do řeči, když ona začla sumírovat. Jakoby končila nějaký výslech a zrekapitulovala všechny informace, které ze mě dostala. Což jsem pochopil jako vidinu brzkého konce, tak jsem jí nechal ještě chvíli mlet pantem. Samozřejmě začla s tím lepším (vymyšlení rodiče a podobně), nicméně to zakončila tou narážkou na drogy a mým postojem k církvi svaté. To už jsem na tuty věděl, že je po ptákách a v myšlenkách už jsem byl na cestě z tohoto gestapáckého bunkru. Ona ale ještě pokračovala a když zakončila monolog slovy, tak já vás tedy beru, chvíli mi trvalo než jsem si to uvědomil. Na mou otázku: "Vážně?" zareagovala negativně a já jsem nevěděl, jestli odejít nebo na to kývnout. Situaci jsem zhodnotil tak, že jsem si uvědomil, že jsem jen v ponožkách, protože mě ta metr padesát široká i vysoká osoba donutila hned za dveřmi vyzout, a že by to asi nebyl jeden z nejrychlejších úprků v mém podání. A tak jsem si našel ubytování.
Nemusím ani říkat jak se mi ulevilo, když mě ani ne po dvou měsících vyhodila za to, že jsem si srazil dvě postele k sobě. Odstěhoval jsem se s nadšením a pocitem, že opouštím jakousi kobku, kde na hajzlu byla zima jak v rusku a vana byla na chodbě mezi vstupními dveřmi a kuchyní, do které jsem stejně nesměl. S tou starou dámou jsem se nakonec ani nerozloučil, využil jsem chvilky, kdy zrovna byla pryč a rychle jsem se vytratil z bytu. Klíče jsem jí nechal z druhé strany v zámku. Takovej já byl tenkrát dobrák.

Zimní zkouškové

14. ledna 2013 v 13:44 | Hank009
Seděl jsem jednou v kuchyni u spolužáka, s kterým jsem chodil na střední a taky na vysokou. Byla to doba, kdy jsem ještě studoval a zrovna bylo zkouškové. Karel už měl zkoušky hotové, jako vždycky byl ten chytřejší z nás dvou a já plácal jeden termín za druhým. Výjimkou nebyla ani zkouška, co mě měla čekat následující den. Vzhledem k tomu, že jsem seděl na gulášpárty, popíjel pivo a vodku, těm chytřejším z vás neuniklo, že jsem se vůbec nepřipravoval a neučil. Byla v tom samozřejmě ženská. Jak jinak by se mohl svědomitý mladík jako já vyfláknout na učení a jít na zkoušku nepřipraven, že? Až tak pravda to nebyla, zkouška byla na čtyřicet bodů ze sta, minimální hranice pro úspěšné absolvování byla padesát bodů a já ještě před zkouškou měl bodů dvaapadesát. Takže jsem si bláhově myslel, že si mohu zítřejší zkouškou jen vylepšit známku. A když ne, tak se taky nic nestane.
Samozřejmě jsme nepopíjeli jen já a Karel, ale bylo tam mnoho dalších fajn lidí. A jak postupem času ubývalo vodky, guláše a piva, přibývalo promilí alkoholu v našich organismech. Bylo to zimní zkouškové a to bývá takové klidnější. Každopádně už nevím, jak jsme tohle téma začali, ale někoho z nás zajímalo, jak jsou vysoké stropy v bytě, kde jsme holdovali dobrému jídlu a pití. Byl to ten klasický starý bytový dům se stropy hodně vysokými. Samozřejmě jsme tam byli samí chlapi, navíc technici, takže došlo k menší výměně názorů. Jeden tvrdil tolik, druhý mu to vyvracel jako totální nesmysl a třetí to chtěl změřit. Problém však byl, že na celém studentském bytě jsme jako jedinou měřicí pomůcku sehnali pouze trojúhelník na rýsování. A v ten okamžik ale Karel dostal spásný nápad.
"Tak to vypočítáme."
"Jak to myslíš, vypočítáme?" Dotázal jsem se zatím nechápavě.
"Normálně. Vezmeme nějakou věc, pustíme ji na zem, stopneme čas a vypočítáme výšku stropu."
"To není vůbec špatný nápad. A funguje to v praxi vůbec? Vzoreček je obecný, platí pro vakuum…"
"Přibližně to nějak vypočítáme, odchylka nemůže být snad tak velká."
"Fajn, to zní jako plán a pokud máš provázek, tak si výsledek můžeme zkontrolovat."
"Jak?"
"Normálně provázek napneme od stropu k zemi, uděláme značku a pravítkem pak po částech změříme jeho délku a máme výšku stropu."
"Tak fajn, ale prve vyzkoušíme moji metodu."
Nezbývalo mi než souhlasit. Vzal jsem židli, přistavil ji ke kuchyňskému baru a zeptal se, jaký předmět použijeme pro naše měření. Nikoho nic nenapadalo, tak jsem skočil do kumbálu a vrátil se s klasickým špuntem do umyvadla.
"Gumový špunt je ideální, nezničí podlahu a ani se sám pádem nerozbije." Oznámil jsem ostatním a dali jsme se do měření.
"Já mám stopky na mobilu." Řekl Karel a vytáhl telefon.
"Navrhuji změřit pět pokusů, vyškrtnout nejkratší a nejdelší čas a se zbytku udělat průměr, který dosadíme do vzorce." Dodal a mě znovu nezbývalo nic jiného, než souhlasit.
Vylezl jsem na bar, špunt přitiskl ke stropu a čekal jsem, až hlavní časomíra v podobě spolužáka Karla odstartuje měření. Na jeho povel "teď" jsem pustil špunt a on stopnul čas. Proběhlo pět měření a my vypočítali úspěšně výšku stropu.
To číslo si už samozřejmě nepamatuju, ale potom jsme vzali provázek a změřili místnost mojí metodou. Dvojí měření došlo ke stejnému číslu, takže jsme považovali měření za dostatečně přesné. Co nás však překvapilo daleko víc, byla odchylka od vypočítané hodnoty, která byla jen jeden pouhý centimetr! Chlapsky jsme se poplácali po ramenou, pyšní jako pávi, že přece jen nejsme úplní blbci a i bez metru dokážeme naše spory vyřešit elegantně, technickým řešením. Trošku teď předběhnu, ale nakonec jsem přišel na to, proč se výsledky lišily o jeden centimetr. Nebylo to odporem vzduchu. Bylo to tím, že Karel ve svém výpočtu udělal chybu a zapomněl přičíst výšku špuntu. Což byl ten kýžený jeden centimetr. Toto vysvětlení katapultovalo naše přiopilé ego někam mezi jaderné fyziky a bůhví jaké vědce a koumáky.
Nicméně pořád nám chyběly ty slečny. Tou dobou se mi strašně líbila jedna holka. Jmenovala se Lucka a shodou okolností jsem se s ní seznámil, když ji vzal na rande Karel a já byl tak nějak u toho. Nechtěl jsem mu lézt do zelí, takže jsem si nevzal ani číslo, ani jsem nějak neprojevoval zájem, ale věděl jsem, že tohle stejně nemůže dopadnout jinak. Tenkrát to mělo být podruhé, co jsem ji viděl a byl to jeden z důvodů, proč jsem na tu párty šel. Nicméně bylo už půl jedenácté a holky pořád nikde. Já už to viděl černě, bylo mi jasné, že se dámy jen vymlouvají a že nikam dnes už stejně nedorazí. Nakonec však svitla jiskřička naděje a to právě když přišla Karlovi sms, že holky sedí v jedné hospůdce poblíž. Parta se rozešla domů kolem půl dvanácté a já s Karlem jsme se vydali do restaurace sami dva. Jaké zklamání nás přepadlo při zjištění, když hospůdka Diana byla zavřená. To už jsem málem hodil flintu do žita, ale napadlo mě, že by mohl Karel napsat sms, kde teda jsou, když je zavřeno. Jenže ten, poučen ze ztráty mobilního telefonu na minulé akci, se zařekl a telefon si nechával doma. Takže jsme se nakonec rozhodli, že se pro telefon vrátíme a holkám zavoláme. Dopadlo to dobře, seděly v blízkém nonstopu.
Noc plynula a jak rychle se z ní stalo ráno tak rychle naskakovaly hodiny strávené se slečnami v baru. Historka o měření stropu sklidila obrovský úspěch a později jsem se dozvěděl, že byla klíčová k srdci mé vyvolené. Lucce se pořád odejít nechtělo, mě s ní bylo fajn a nakonec jsme zůstali sami. Tenkrát jsem ještě pořád dával Karlovi určitou šanci, ale v koutku duše jsem cítil, že to mezi mnou a Luckou jiskří. Nad ránem jsem ji ještě doprovodil domů a do postele jsem se dostal kolem sedmé ranní. Do postele teda ani moc ne, měl jsem v devět zkoušku, takže jsem stihnul jen sprchu a menší opileckou svačinku. Oblékl jsem se a vydal do školy.
Notně připitý jsem dorazil před zkouškovou místnost z toho, co jsem viděl, se mi sevřel žaludek. Na chodbě stálo asi tak třicet spolužáků, většinu jsem neznal. Vlastně jsem neznal nikoho. Z toho by mi ani tak úzko nebylo, byl jsem nadopován zamilovanými hormony a litry alkoholu, ale jako jediný jsem neměl oblek. Myslel jsem si, že to zvládnu bez něj, šel jsem o víkendu na ples a nechtělo se mi tahat s oblekem tam a zpátky. Když jsem viděl tu skupinu nervózně postávajících elegánů, tak můj kredit šel hodně dolů. Všichni si opakovali ze skript, vyptávali se na různé otázky a ujasňovali si drobné nesrovnalosti. Usoudil jsem, že bude rozumné zaujmout obranou pozici a tak jsem na celou chodbu pronesl:
"Kdo jde jako poslední?"
"Já bych chtěl jít co nejpozději, musím se to všechno ještě naučit." Ozval se mladík z konce chodby, který měl na okenním parapetu položená skripta a zoufale se snažil v krátké době vstřebat co nejvíc informací.
"Fajn a mohl bys mě vzbudit, až tady budou poslední tři lidi? Já nevydržím nespát celou tu dlouhou dobu, když jsem přišel poslední."
"Jo, to nebude problém."
"Tak díky, já se tady chvilku natáhnu tady na tu skříňku a pak mě, prosím, vzbuď." Jak jsem řekl, tak jsem taky udělal a jen jsem zavřel oči, už se mnou dotyčný cloumal.
"Vstávej, vstávej, teď tam šel poslední borec."
"A do prdele." Vymumlal jsem ze sebe a pomalu se zvedl. Musel jsem spát asi tři hodiny, ale zdálo se mi to jako chvilička. Nemusím snad ani nikomu vysvětlovat, že i po tom krátkém spánku jsem byl v notně podroušeném stavu. Ale asi jsem se vyspal do růžova, protože jsem měl výbornou náladu. A obrovskou žízeň! Zvedl jsem se, protáhnul a šel si do bufetu koupit něco k pití. Vzal jsem si matonku, párek v rohlíku a vrátil jsem se zpátky na chodbu.
Jen jsem dojedl párek, vykoukl ze dveří zkoušející a já se nacpal mezi futra a položil jsem docentovi pro mě logickou otázku:
"Dobrý den, já jsem přišel na zkoušku, ale nemám oblek. Jdu o víkendu na ples a mám ho v čistírně. Přijmete mě i tak?" Byla to jen poloviční lež, ale jak to v naší zemi chodí, s pravdou člověk daleko nedojde.
"Třesky plesky. Nechte si ty lži pro někoho jiného."
"Opravdu jdu o víkendu na ples, to si nevymýšlím."
"Jste sice lhář, ale když už jste přišel, tak uvidíme. Umíte to?"
"Samozřejmě." Sebevědomě jsem kontroval, ale nepadlo to zrovna na úrodnou půdu.
"To uvidíme, dneska už jsem polovinu lidí vyhodil." S úsměvem na rtech oznámil docent a zabouchl dveře.
"Hele, když to teda umíš, mohl bys mi vysvětlit tady tu rovnici s těmi energiemi?" dotázal se mě vystresovaný chlapec, co mě budil.
"Já jsem to ani neviděl, o žádných rovnicích nic nevím. Já mám dvaapadesát bodů, tak doufám, že to nějak skoulím na éčko a bude."
"Aha, tak to nic. A nechceš tam jít přede mnou? Já bych si to zkusil ještě zopakovat."
"Budu jen rád. Ať už to mám za sebou." Jen jsem to dořekl, otevřel dveře smutný mladík v saku a řekl, ať jde další, že ho vyhodil. Zvedl jsem se, naklusal do přednáškovky a uviděl docenta, jak sedí za katedrou na jedné ze tří židlí. Pozdravil jsem a zůstal stát. Docent pokynul rukou, abych se posadil a já si vybral tu židli, co byla nejdál.
"Kolego, snad se mě nebojíte, pojďte si sednout tady vedle mě." S tím se nedalo nic dělat a já si sedl na židli vedle zkoušejícího.
"Tak." Na chvíli se odmlčel a pokračoval. "Která jste byl skupina na písemku?"
"Nevím, to už bylo dávno, to si nepamatuji."
"Dobrá tedy, tak jakou barvu byl ten papír, na který jste psal? Zelený nebo žlutý?"
"Vždyť vám říkám, že nevím, že si to nepamatuji."
"A víte alespoň, jak se jmenujete?"
"Ano, Jan Hankovič." Po mé odpovědi se starší pán zahleděl do svého archu a oznámil, že jsem byl skupina "B", zelený papír.
"Tak kolego, vidím, že jste tady dvě otázky nevěděl, jinak písemka velmi slušná, tak mi řekněte něco k těmto otázkám." To byl přesně kámen úrazu. To byly dvě záludné otázky, na které nebyly odpovědi ve skriptech, ale docent dotyčnou problematiku řešil na přednáškách. Nemusím ani zdůrazňovat, že po třech prvních přednáškách mé účinkování na tak nezajímavém předmětu vzalo konce a objevil jsem se až na závěrečné písemce. Chtěl jsem s kůží na trh a říct pravdu. Nadechl jsem se a začal vysvětlovat.
"Víte, já jsem se učil ze skript a tak nějak jsem tam odpovědi zrovna na tyto otázky nenašel a musím říct…" A najednou mě zkoušející přerušil. S rukou mávající si před obličejem spustil:
"Kolego! Vy jste po prohýřené noci! Z vás to táhne jako z otevřené flašky! To je ale smrad! Víte co? Vezměte si tu svojí písemku a běžte až támhle do poslední lavice, co nejdál ode mě a přemýšlejte nad tím, jak odpovědět na to, co jste při písemce nevěděl!"
To už jsem si říkal, že spadla klec a asi že to na lepší známku než na éčko nevytáhnu. Poslední co jsem chtěl, aby se stalo, bylo právě to, aby se mě ptal na ty dvě otázky. Nezbývalo však nic jiného, než si sednout na konec auly a přemýšlet. Štěstím však bylo, že docent zkoušel další spolužáky a ti nevěděli ani nejzákladnější zákony. Rozesmálo mě, jak neví a jak se to snaží ukecat a všelijak uhrát. Jenže pokaždé, když jsem se takto rozesmál, tak mě zkoušející "vyvolal" a já mu většinou správně odpověděl. Bavil jsem se tím natolik, že jsem se pak smál i věcem, na které jsem neznal odpověď. Což mi zrovna dvakrát nepřidalo, protože jsem byl znovu vyvolán a i přes mou velkou snahu něco ze sebe dostat jsem byl počastován faktem, že se nemám smát, když stejně nic nevím. Nadále jsem si na to dával pozor. Ovšem za nedlouho přišla moje chvíle. Zkoušený spolužák zrovna odpovídal na ty dvě otázky, o kterých jsem neměl nejmenší tušení a já si jen dopisoval správné odpovědi. Nakonec to zas nemuselo být tak hrozné a výsledek jsem mohl ještě zvrátit, řekl jsem si v duchu a vykřesal alespoň malinkatou jiskřičku naděje.
Kolega to ukecal na éčko, přitom skoro nice nevěděl, ale docent se smiloval, prý to byla poslední zkouška. Řada přišla i na mě a já šel zkusit štěstí. Chvilku jsem ze sebe něco soukal, něco jsem i věděl, ale žádná sláva to nebyla. Každopádně na vyhazov taky ne.
"Tak pane kolego, už toho tlachání nechte a přijďte si na další termín." Suše oznámil docent a já si to samozřejmě nenechal líbit.
"Jak to myslíte? Přijít na druhý termín? Vždyť jsem měl dvaapadesát bodů před zkouškou a ještě jsem vám toho tady hromadu řekl a…" Přerušil mě zkoušející.
"… a přišel jste bez obleku, táhne to z vás jak z otevřené flašky, cosi mi tady celou dobu mumláte a já vás normálně vyhodím. Přijdete si příště."
"Ale to přece nemůžete. Ani kdybych vám tady nic neřekl, tak už mám dávno splněno a předmět absolvovaný."
"Kolego, já mohu všechno. A když říkám, že vám tu zkoušku nedám, tak vám ji nedám. To by tak hrálo. Vy si sem klidně nakráčíte, nalháváte mi nějaké povídačky o obleku, celou dobu se tady uchechtáváte, přitom nevíte vůbec nic a navíc jsem vás musel posadit do poslední lavice. Co jste vlastně dělal?" Položil docent otázku, na kterou jsem se rozhodl víceméně pravdivě odpovědět. Jenže z toho, jak se situace vyvíjela, jsem jen rezignovaně a jen ze slušnosti zrekapituloval můj postoj.
"Víte, přítelkyně studuje práva a včera udělala těžkou zkoušku, byli jsme v baru, ona chtěla pořád pít a to víte, já neměl to srdce jí říct, že už bych měl jít, že mám zkoušku. Navíc jsem počítal s těmi dvaapadesáti body…" Zase takovou polopravdou jsem se snažil omluvit svůj momentální stav. Což docent asi pochopil, nadechl se a povídá:
"Víte kolego, řeknu vám jednu věc. S ženskýma je to těžké. Jenže bez nich je to ještě horší!" Konstatoval a zahleděl se do svého archu.
"Jak to tedy uděláme?" Otázal se mě, ale já už nebyl schopen nic říct, takže pokračoval.
"Na áčko to nebylo, ale béčko si zasloužíte. A to vám povídám, jakmile mě potkáte někde na chodbě, už z dálky mě budete zdravit!" Což mi vyrazilo dech a nebyl jsem schopen slova.
"Tak já vám teda děkuju a slibuju, že budu zdravit!" Vykoktal jsem ze sebe a rychle vyklidil pozice. Ve dveřích jsem potkal toho vystresovaného spolužáka, oznámil jsem, že jsem udělal a popřál jsem mu hodně štěstí.
Ještě když jsem doma usínal, tak jsem nemohl věřit, že pan docent takto otočil jen kvůli tomu, že dobře věděl, jak to v životě mají chlapi s ženskými těžké.

Chlapská údržba

28. listopadu 2012 v 11:13 | Hank009
Listopad je pro mě hektické období. Ne každý rok, ale letos zkrátka je to měsíc, kdy pomalu nevím, kam dřív skočit. Každým dnem se vyrojí nová fakta, nové povinnosti, co musím v tom či onom týdnu všechno zvládnout. Potřebuji odpočinek, ale nejde to. Víkendy nabité, pořád nějaká akce a u toho člověk moc nezrelaxuje. V týdnu do práce, po práci další aktivity, další práce a povinnosti.
Zkoušel jsem všechno možné, abych to napětí alespoň trochu uvolnil. Nic nezabíralo. Ani dávno osvědčené metody, které dřív zabíraly spolehlivě. A pak jsem na to přišel. Chtělo to úplnězákladní věc, na kterou jsem skoro zapomněl. Už mi to všechno začalo přerůstat přes hlavu a pomalu jsem ze všeho šílel. I každodenní maličkosti mě dokázaly pohnout žlučí a vzbudit ve mně pocit nenávisti ke všemu, na co jsem se podíval.
Co to tedy bylo? Jednoduchá věc. Být jeden den sám. Udělat si chvíli čas na sebe a nedělat vůbec nic. Vypnout mozek, schovat se do své imaginární prázdné krabice v hlavě a nemyslet vůbec, ale vůbec na nic. Byl jsem překvapen, jak blahodárně to působí a s jakou rychlostí to zabírá. Byl jsem jak vyměněný a přitom stačilo jen se zavřít před světem a přestat vymýšlet zaručené metody na zbavení stresu.
Úplně jsem zapomněl na důležitou chlapskou potřebu. Být sám. Chápu všechny rybáře, myslivce na čekané nebo jen obyčejné chlápky zavřené o samotě v garáži. Účelem totiž není něco ulovit, ale užít si ten pocit, kdy není nikdo jiný okolo, kromě chlapa samotného. Je to v mužích zakotveno už od pradávna. Stará potřeba, kdy byl chlap schoulen někde v křoví a čekal, až mu zvěř přijde na mušku. Tříbil si myšlenky a v hlavě měl stejný klid, jako ten co panoval okolo něj.
Někdy už mívám skoro ponorku ze všech těch událostí kolem mě a jsem ve stresu, ani si to kolikrát neuvědomuju. A zde naléhám na všechny ženy, aby pochopily, že tato pradávná chlapská potřeba samoty v nás pořád dříme a umožnily nám dělat tyto pro nás tak nezbytné věci. Nedivte se, že si takto nejlépe odpočineme a dejte nám tu chvilku jen pro nás samotné. Odvděčíme se vám dobrou náladou, svěžím větrem v zádech a nebudeme vás chtít počastovat za cokoliv, co uděláte. Neděláme to kvůli tomu,že nechceme být s vámi, ale kvůli tomu, abychom s vámi vůbec mohli být a nechtěli vás každou chvíli roztrhat na kusy.

José

28. října 2012 v 22:53 | Hank009
José byl v zásadě správný chlap. Takový ten typ, co je tvrďák na povrchu, ale přitom srdcař. Dost pil. Tito chlápci to tak zkrátka dělají. Taky byl docela vznětlivý dalo by se říct, že skoro výbušný. Jednal většinou rychleji než myslel. Nemyslel to zle. Ale jeho mozek byl trošku lenošněší myslet. Raděj věc risknul bez toho, aniž by si něco rozmyslel a čekal že to dobře dopadne. Nebo spíš byl přesvědčen o tom, že to nemůže dopadnout jinak než dobře. Protože chlastal, tak mu nezbývalo dost na základní věci. Jako třeba opravy auta, které potřeboval, aby se dostal do práce. Stará stopětka už měla nejlepší roky za sebou. Motor už měla třetí, protože si José myslel, že svítící kontrolka o stavu oleje je pouze informační záležitostí. Když mu někdo připomněl, že mu svítí olej, odvětil sebevědomě, že o tom ví a ubezpečil tázajícího, že je to v pohodě, že svítí pořád. Velice se potom divil, když se mu motor hvízdnul na klice. Dvakrát. Každý normální člověk, už by si dal dohromady souvislost se svítící kontrolkou a dvěma zadřenými motory. Ne však on. Musel by totiž uznat, že všechny ty sebevědomé odpovědi o kontrolce, neměly být tak sebevědomé a že teď vlastně vypadá jako vůl. Jasně, všichni děláme chyby. Všichni kromě něj. Ne že by je nedělal, ale zkrátka si to nikdy nepřipustil, což jen podpořilo fakt, že se nikdy nemůže poučit.
Další věcí bylo, že se dokázal okamžitě nadchnou pro něco velkého, ale chyběl mu sebemenší um k tomu, dotáhnout celou věc do konce nebo tak, jak by se měla správně dělat. A tak když vyměňoval motor už podruhé, řekl si, že by nebylo od věci opravit kompletně prohnilé prahy, ve kterých bylo víc děr jak železa. A to železo co zbývalo, byla stejně jen slupkovitá rez, která se drolila s každým výmolem, do kterého José najel.
Takže by si každý normální chlap řekl, že bude lepší prahy vyměnit celé, nebo se zbavit šrotu na čtyřech kolech a necpat prachy do něčeho, co stejně za rok skončí na šroťáku. José byl jiný. Měl to auto rád. Měl k němu vypracovaný dlouholetý vztah. Asi byl jediný, kdo dokázal s jedním autem jezdit šest let sedm dní v týdnu bez výměny oleje. A následně pět dalších s jiným motorem. Ale nenaboural ho. Pokud nepočítáte tu situaci s tím dvacetikilovým šutrem velkým jako kýbl.
José si tenkrát myslel, že není potřeba objíždět tuto očividnou překážku na cestě a že ho jednoduše vezme prostředkem, tedy mezi koly. To jsem s ním tenkrát jel shodou okolností i já. Trnul jsem, když propásl poslední možnou vteřinku, kdy ještě při té rychlosti mohl kámen objet. Zařval jsem jen BRZDI! a zapřel se do sedaček. Rána to byla slušná. Ze spod auta se ozývaly zvuky, jako když loď narazí na mělčinu. Prvně hlasité skříííííp, kdy kámen přejel rezervní kolo, následovala rána po nárazu, kdy si s sebou vzal málem most na převodovku, tehdy auto ve zlomku vteřiny znatelně ztratilo na rychlosti, pár dutých ran, kdy tento kus skály narazil do podlážky a nakonec rámus, kdy si dával šutrák rande s motorem. Asi jako když jedete na bobech po sněhu a najednou se sníh změní v kamenné pole. Pěkně od přídi až na záď.
Protože škodovka byla schopná jízdy, velice mě překvapilo, že José zastavil. Ne že by mě to u normálního řidiče nepřekvapilo, ale myslel jsem si, že to dojedeme a až nakonec a až tam se José tajně podívá na škody. Samozřejmě byl velmi překvapen, že ho neminul. Světlost stopětky nebyla jako v džípu. Pravděpodobně by takový šutrák na prostředek zvládnul snad jenom traktor. Vyskočil z auta a klekl si na kolena a nevěřícně zíral kamsi pod auto. Po chvíli řekl, že je to v pohodě, že z toho nic neteče a že se vlastně nakonec ani nic nestalo a že normálka jedeme dál. Tak jsme zase nasedli. Ale už při pokusu o zařazení jedničky (teď jsem chtěl napsat "prvního rychlostního stupně", ale rozmyslel jsem si to a změnil na "jedničky", protože je to kratší) věděl, že to asi moc v pohodě nebude. Rozjel se teda na dvojku a pokračovalo se. Nakonec jsme zjistili, že jde řadit pouze dvojka, čtyřka a zpátečka. Ale to až když jsme dorazili domů, protože se celou cestu o tomto incidentu nemluvilo.
Asi druhý den José povolal na pomoc kamaráda. Vyučený automechanik, který oznámil, že je to "urvané most na převodovku a že je to v prdeli a ne jen nějaká voprava a bude to chtít dílnu a bude to stát pěknej balík". V ten moment si konečně José uvědomil, že udělal chybu, když si hrál se stopětkou nechtěně na Titanic.
A protože už do škodovky investoval tolikrát a kvůli věcem, které by se normálním lidem nestaly, řekl si nakonec, že opraví i ty shnilé prahy. Ale že to teda vykoumá a že na tom ušetří. Zvládne to totiž úplně sám a navíc s minimem nákladů. Nacož byl patřičně hrdý a nezapomněl se za tuto královskou myšlenku pochválit. Řekl si, že největší díry zalepí Ipou (izolační asfaltová vrstva) a všechny práce zamaskuje nátěrem stříbrné barvy, která zbyla v práci.
Když se do toho nakonec dal, zjistil, že si ušetří čas ještě víc. Že jednoduše nebude vylepovat jednotlivé díry, ale že uřízne kus velikosti prahu a tím ho prakticky nahradí celý. A protože s takovým materiálem mockrát nepracoval, nedokázal odhadnout, jak moc má asfalt nahřát aby se ideálně přichytil k plechu. Taky jsem nikdy neslyšel, že by někdo zkoušel lepit Ipu na plech, navíc zkorodovaný, zabahněný až se vůbec divím, že na něm drželo i to bahno. Ale to nebyl žádný problém pro našeho Josého. Nejen že dokázal zalepit díry, ale dokonce se mu podařilo nalepit ipu v některých částech pouze na bahno nanesené na plechu. Zjistil totiž, že když je bude chtít odstranit, tak tím jen celý práh oslabí, protože z důvodu masivní koroze bláto působilo spíš jako lepidlo a celé prahy vlastně vyztužovalo.
Nedařilo se mu moc dobře nahřát celou plochu souměrně, takže jeho záplata pak držela jen v některých částech a v těch místech kde nedržela, bylo nezbytné ji znovu nahřát a pokusit se o kýžené přilepení. Nezastavila ho ani připomínka kamaráda, že by to neměl nahřívat plamenem z hořáku propanbutanové lahve v místech, kde je nádrž. José jen nedbale utrousil, že je to v pohodě, že se nemůže nic stát. Přál bych vám vidět výraz v jeho obličeji, když si všimnul, že z pod víčka od nádrže stoupá tenký sloupec dýmu. Vyděsil se, zamumlal cosi o tom, že to není v pohodě, pustil vše, co měl v ruce (zapálený hořák) a dal se na strategický ústup. Spíš to připomínalo panický úprk, ale jak sám později řekl "měl jsem celou situaci pod kontrolou a jsem si jistý, že jsem určitě neutíkal, jen jsem si potřeboval vzít čas na promyšlení nově vzniklé situace".
"Ty vole José, to mrdne." Konstatoval kamarád podílející se svou pomocí na opravě.
"Ty vole, vono to fakt asi mrdne." Smířil se okamžitě s novou situací José.
"Neměli bysme aspoň dát pryč tu bombu?"
"To asi jo, kurva. Ale co když to zrovna mrdne?"
"Tak to potom mrdne i ta flaša a to bude ohňostroj jak z americkýho filmu."
"Piča, jdu pro ní." Zaklel José a statečně se vrhl do zóny ohrožení života a zapálený hořák i s propanbutanovou lahví odtáhl mimo epicentrum případného výbuchu nádrže. A protože si uvědomil, že se mu vlastně vůbec nic nestalo a že to zase všechno bude v pohodě, začal konat znovu rychleji než myslel. Oběhl auto, vzal zahradní hadici, otočil kohoutkem a začal s chlazením potencionální výbušniny. Dělal to tak, že stříkal všude kolem víčka nádrže a na kapotu. Po minutě, kdy byl podle něj obsah dostatečně ochlazen, sebral odvahu a šel se podívat, jestli kropení vodou dopadlo úspěšně. Pro tentokrát měl štěstí. Při prvním ohledání zjistil, že původcem kouře byly hořící noviny, které zapálil skrz děravou podlahu, na níž ležely.
Od teď byla práce s nahříváním daleko složitější. Všechno bylo mokré a voda se v prazích držela snad všude a José zrovna nebyl typ, co by rád na cokoliv čekal. A už vůbec ne na to, až všechno oschne. Teď už zase neměl strach z toho, že něco "mrdne" a tak započal s vysoušením vody přímo plamenem. Neostýchal se braním ohledů na již dříve připomínanou nádrž a jednoduše vysoušel. Až prahy vysušil, což jeho společníka velice potěšilo, neboť konečně polevilo to sevření, které měl, když celou situaci vysoušení sledoval, pokračoval v dolepování. A světe div se, nakonec došlo i k finálnímu stříbrnému nátěru a následném představení skvělé opravy všem kolegům v práci.
Zkrátka to José zase jednou všechno zvládl, dal věci do pořádku a mohl si v klidu oslavit svůj další úspěch v hospodě pár pivkama, pokuřováním cigaret a neustálém opakování každému, jak perfektně si sám a téměř zdarma opravil auto.

Kobylky

24. října 2012 v 17:51 | Hank009
Vždycky jsem si myslel, že čím víc peněz budu vydělávat, tím budu šťastnější. Nevím, kdo mi to vtloukal do hlavy nebo kde jsem to vzal. Dokázal jsem vydělávat třikrát víc, než mám teď. A byl jsem na tom hůř. Dvě stovky pro mě byly jako nic, ani jsem to nepovažoval za peníze. Měl jsem třikrát víc a stejně jsem poslední týden čekal na výplatu jako na smilování. Že jsem žil lepší život? Vůbec ne. Dokázal jsem akorát to, že přes všechny ty prachy jsem přestával věnovat pozornost věcem nejdůležitějším - lidem kteří mě obklopují a s kterými trávím volný čas. Myslel jsem si, že když budu chtít, tak si koupím všechno, dokonce i štěstí. Že když budu mít splín, zajdu si na pivko a pár panáků a druhý den nebude problém.
Dlouhou dobu, co jsem s penězi na štíru, jsem se s tím nedokázal smířit a pořád si jen balamutil hlavu nesmysly, jak přijít k penězům. Je to všechno blbost. Konzumní způsob života nevede nikam. Pokud nemáte záliby, přátele a čas na ně, jsou vám všechny prachy světa úplně k ničemu. Stáváte se víc a víc povrchnějšími a čím hloupější a dražší zábava, tím si víc myslíte, že musí stát za to. Jsme jako kobylky, které se nedívají doprava ani doleva a žerou na co přijdou. Hlavně rychle, rychleji a na důsledky nikdo nehledí.
Nepotřebuji jezdit v drahém autě, mít barák jako kráva a čtyřikrát ročně jezdit na dovolenou. A už vůbec ne k moři. Co to je za dovolenou celý den ležet na pláži plné lidí, natírat se opalovacím krémem a plavat v moři, kde nemám nic jiného na práci, než neustále měnit směr a vyhýbat se dalším zoufalcům? Jaký to má přínos? To je nejpovrchnější způsob jakým lze zabít čas. A nejlepší ze všeho, je koupit si obří televizi s HD rozlišením, čumět na hodinové bloky stupidních reklam a nechat si masírovat mozek hovadinama typu ordinace a dalších přihlouplých seriálů. Stejně ani za čas nepoznáte, že je obraz kvalitní. Akorát když se budete muset dívat na telku s horší kvalitou obrazu, mylně si budete myslet, že si neužíváte naplno. Neužíváte si naplno tu hromadu reklam na věci, které vůbec nepotřebujete.
Vezměte si raděj dvě stovky, hezky se oblečte, jděte si večer do divadla, kde vám bude parta lidí předvádět něco smysluplnějšího. Pokud teda nejdete na úplnou kravinu. Už jen ta cesta, všechno okolo vstupenek, usedání do sedaček a ta chvilka předtím než představení začne, je zážitek. Chvilka, kterou si dneska nikdo nedokáže užít. Chvilka napětí, kdy se těšíte na začátek jak dítě na dárky pod stromečkem. Jasně, raději si vytáhnete mobil a ještě jednou se podíváte na facebook, jestli tam náhodou někdo nevložil nějakou opileckou fotku nebo stupidní rádoby moudro, které někde zkopíroval.
Vezměte dvě stovky a sejděte se spolu s bandou přátel na koncertě, dejte si čtyři pivka a vykládejte do noci. Nebo se jděte projít ven, když je tam hezky. Sedněte si na lavičku a jen vnímejte poslední hřejivé paprsky tohoto roku a užívejte si toho pocitu. Bude vás to hřát a když se podíváte na ostatní, co kolem jdou, spěchají, nakupují věci co nepotřebují, tak si řeknete, že alespoň využíváte čas nějak smysluplněji, než zbytečnou honbou za něčím, co vlastně ani nepotřebujete.

Vymeteno v hlavě

23. října 2012 v 14:39 | Hank009
Nevím, jestli na mě jde podzim, ale nálada je poslední dobou nějaká spací. Jako by mi organismus sděloval, že bych měl po tom létě zpomalit a šetřit energií. Samozřejmě se nesetkal s kladnou odezvou, právě naopak dal jsem mu zase pořádně pokouřit. Myslel jsem si, že je to otázkou psychiky a přiměji stále více opotřebované tělo k lepším výkonům. A zase jsem se šeredně mýlil.
Stává se totiž, že když je člověk mladý, může si jíst, pít a kouřit co chce, namáhat organismus nadstandardně a stejně dopne své kalhoty číslo 33 a po obědě není po kocovině ani památky. Najedou ani nemrknete, je mu pětadvacet, svaly zamávájí bílým praporkem a začnete na sobě cítit změny. Sice pozvolna, ale o to důkladněji. Kocovinka z vás v lepším případě udělá na další den mumii a stoprocentně se budete cítit až po druhém vyspání následující den. Teda jen těch pár let. Já už se dostávám do stadia, kdy ještě třetí den mám v hlavě vymeteno a pořád na sobě pociťuji známky únavy, rozhozeného metabolismu a nálady pod psa. Paradoxně je to období, kdy mám největší chuť něco napsat a plno témat. Vždycky si říkám, že to je škoda, protože se mi do psaní fyzicky vůbec nechce. A tak si s tím tématem pohrávám celý den a až ten další to nabouchám do PC. Potom tyto články nejsou tak syrové a neohrabané. Jsou vybroušené a domyšlené k absolutní dokonalosti. Teda alespoň k takové, která je možná v mém podání. K dokonalosti stvořené alkoholovým deliriem.
A teď je ta pravá chvíle na to, položit si otázku. Proč většina dobrých spisovatelů nebo umělců mělo rozvinutý vztah k alkoholu nebo k drogám? A zároveň bych nechtěl, aby si někdo myslel, že se tím snažím přimět někoho myslet si o mě, že jsem dobrý spisovatel nebo umělec. Myslím si, že spousta umělců využívá jiného stavu mysli. Buďto povzbuzené, ať už alkoholem nebo drogami nebo naopak oslabené. Mozek je totiž taky lenivá věc a tím nám poskytuje jiný náhled na svět. Někdo tyto stavy nenávidí a jiný je potřebuje.

Pět párků v rohlíku a jeden hamburger

9. října 2012 v 16:56 | Hank009
Vincent se ráno probudil s těžkou kocovinou. Pár piv po ránu to dalo zase trochu do normálu, ale nebylo to pořád ono. Celý den chodil on ničeho k ničemu, až narazil ve skříňce na láhev Jamesona. Rychle zkontroloval, jestli je v mrazáku led. Otevřel šuplík a naštěstí tam byl poslední sáček s ledem. Udělalo mu to nesmírnou radost. Vzal z police whiskovku, postavil ji na kuchyňskou linku a ze sáčku začal vymačkávat led. Jedna kostka mu vyklouzla a spadla na zem.
"Kurva jedna." Zaklel a kopnul ji pod linku.
"Je to jen voda." Pomyslel si a nalil sklenici skoro plnou. Rychlý odhad značil, že je v láhvi ještě na dva panáky.
"Lepší než nic." Prolétlo mu hlavou. Odebral se do obývacího pokoje, kde si lehl do sedačky. Ze stolečku vzal ovladač a zapnul televizi. Projížděl kanál po kanálu, ale stále nemohl vybrat ten správný. Ani sportovní kanály nedávaly nic zajímavého. Cyklistika - banda zdopovanejch sráčů, co furt jen šlapou. Nuda! Napil se ze sklenice a zmáčknul tlačítko na ovladači.
Na dalším kanále byl sport, jaký ještě neviděl. Skoky psů do vody.
"No to mě poser! Co všechno lidi nevymyslí." Kroutil hlavou, ale zajímavost mu bránila přepnout na další kanál. Chvíli se díval a zaujalo ho, na jaké úrovni tento sport je. Celé to bylo velmi jednoduché, ale jen na první pohled. Rozběhová dráha pro psa byla asi 10 metrů dlouhá, za ní byl bazén s vodou. Páníček stál na konci odrazové dráhy před bazénem, pes čekal na začátku. Na povel se pes rozběhl. Páníček mu těsně před odrazem vyhodil jakýsi předmět do dálky do bazénu. Podle komentátorů, jež byl odborník na tento sport a žena, která tento sport vykonává, je právě tento okamžik nejdůležitějším v celém sportu. Majitel psa musí jednak správně načasovat okamžik, kdy hodí hračku psovi, jednak ji musí hodit do správné vzdálenosti a správnou rychlostí. O trajektorii letu hračky ani nemluvě. Pes se musí dobře odrazit, správnou nohou a ve správné vzdálenosti. Celé to bylo jakési úchylné, a tak Vincent mrknul asi na čtyři psy a přepnul dál. Buďto narazil na reklamu nebo na něco, co ho nezajímalo. Dopil whisky a šel do kuchyně pro další. Nálada se mu začala zvedat. S novou sklenicí odešel zpět do obýváku, ale tentokrát se neuložil na sedačku, ale odešel do pokoje. Ze zásuvky u stolu vytáhl malý plátěný pytlík. Přešel zase k televizi, srknul si whisky a otevřel pytlík. Vytáhl papírky, sáček s trávou, drtičku, filtry a další sáček s trávou. Podrobně se podíval na oba sáčky. Na jednom byl nápis "JH", na druhém bylo červeně napsáno "S". Vybral si "JH". Otevřel typický gramový sáček a vytáhl krásně vonící paličku. Sundal víčko drtičky a začal pomale ulamovat kousky palice a rovnat je do kulatého otvoru. Až bylo vše zaplněno, zavřel drtičku a krouživými pohyby podrtil konopí na správnou hrubost. Vysypal obsah na stůl. Vůně se linula ještě líbezněji. Vytáhl z krabičky s nápisem "LUCKY STRIKE" jednu cigaretu, ulomil z ní asi centimetr a vydrolil tabák na stůl s podrcenou trávou. Vše pečlivě smíchal a utvořil menší hromádku. Vzal paklík s filtry a jeden odtrhnul. Smotal ho do ruličky a ještě kousek z něj utrhl, aby dostal požadovanou tloušťku celého budoucího jointa. Vytáhl papírek "SMOKING", přeložil ho a položil na stůl. Ještě jednou si loknul ze sklenice a dal se do poslední fáze. Podruhé zkontroloval lepení na papírku, přiložil filtr, udělal z papírku malé korýtko a přemístil do něj namíchanou hromádku. Dával si velmi záležet na tvaru a dokonalém vyválení celého jointa. Tráva byla obalena pryskyřicí a krásně držela kýžený tvar. Vincent smotnul jointa, prolíznul papírek a zbylou část odtrhnul. Párkrát s ním poklepal o stůl, aby se drť uvnitř pěkně usadila. Doplnil zbytek směsi dovnitř a bylo hotovo. Potěšilo ho, jak se mu brko povedlo. Dopil sklenku, jointa si strčil za ucho a odebral se do kuchyně. V láhvi už nebylo ani na jednoho celého panáka, což Vincenta trochu znervóznělo. Obrátil zbytek láhve do skleničky, přidal led a odešel na terasu. Lehl si na lehátko a sklenici postavil na stolek. Posunul popelník, tak aby ho měl na dosah. Zapálil jointa a začal pokuřovat. Tráva působila celkem rychle. Po prvních dvou vdechnutích už Vincent začínal cítit drobné lechtání v břichu. Opět vzal whiskovku a trošku upil. Po čtvrtém šluku si řekl, že si radši zapálí cigáro a počká, jak začne tráva působit. Položil jointa do popelníku, vstal a šel do obýváku pro krabičku. Jen se zvedl, zamotala se mu hlava a už věděl, že čtyři šluky budou bohatě stačit. Vrátil se na terasu, znovu si lehl do zahradního lehátka a zapálil si. Nikotin ještě umocnil marihuanový rauš. Dopil whisky a neměl co pít. Hlavou mu běhalo milión myšlenek, ale víc ty myšlenky rozebíral, hlouběji uvažoval a zamotával se do nich. Přemýšlel o tom, kde by sehnal něco k pití, aby přitom nemusel ven z domu. Vstal a šel se podívat do spíže. Našel jen tabulku čokolády a tak si ji rozbalil. Zakousnul se a přešel do kuchyně. Na chvilku se zastavil, opřel se o bar, ale ten byl prázdný. To už věděl. Stejně ale otevřel dvířka, aby se ujistil. Prázdno. Čokoláda byla velice dobrá. Užíval si jí. Napadlo ho, že by ty chutě mohl trochu namíchat. Přešel k lednici a otevřel ji. Prázdné police svítili svými mřížkami až na jednu, v které byl kousek tvrdého sýra. Sáhnul pro něj a zavřel lednici. Rozbalil igelitový obal a zakousl se do kostky eidamu.
"Něco jiného než čokoláda." pomyslel si a kousnul si ještě jednou. Pak zase čokolády a tak pořád dokola, až vše snědl. Pořád ale neměl vyřešenou otázku s alkoholem. Opřel se znovu o bar a rozhlížel se po domě. Očima přejížděl po předmětech a nábytku a přemýšlel, kde by se dalo něco najít.
"Jasně!" Vykřikl s nadšením a běžel do pokoje. Nahoře na skříni měl čtyři lahvičky různých whisky. Byl to dárek. Takové ty malé půldecové flaštičky, obalené celofánem s mašličkou. Jeho známý je celý život sbíral. Nechápal, jak je mohl mít vystavené několik let na poličkách, utírat z nich prach a přitom je nikdy nepít.
Konečně je rukou našmátral. Když uviděl ty zaprášené flakónky, rozzářil se mu obličej blahem.
"Tak která půjdete první, holky?" Zeptal se lahviček a roztrhnul celofán.
"Aááá, pan JOHNY WALKER! No tak pojď, Honzíku." Vše položil na stůl a odběhl na terasu pro skleničku. Doplnil led a vrátil se do pokoje. Pustil si na PC film, lehnul do postele a postupně všechny "holky" vypil. Najednou měl Vincent skvělou náladu. Tak skvělou, že by bylo škoda jít spát. Alkohol pomale vítězil nad marihuanovým opojením. Začínal mít hlad. Vstal s postele, vzal rifle, přehozené přes židli a nahmatal peněženku. Letmým prohlédnutím zjistil, že hotovosti má dost. Najednou se mu to v hlavě začalo rýsovat. Mrknul se na hodinky. V tuto noční hodinu už asi nikde v hospodě nevaří. Stejně nechtěl sedět u jídla v restauraci sám. Vyrazí do nočního města a skočí si na párek v rohlíku. Spásný nápad! Troška dezorientace při hledání klíčů od domu ho nijak zvlášť nerozhodila. Úspěšně zamknul hlavní dveře, překontroloval peněženku a pomalým krokem se vydal ještě ani nevěděl kam. Vlahý noční vzduch mu udělal dobře a teprve teď naplno zjistil, že je celkem dost zhulený. Větřík mu jemně ofoukával kolem hlavy a to mu dodávalo energii. Parádní večer, pomyslel si. Přešel přes cestu a narazil na jámu v chodníku. Byla obehnána výstražnou páskou. Přišel až k ní, aby se podíval, co je uvnitř. Změť trubek a kabelů. Za normálních okolností by si té díry ani nevšiml a pokračoval by v cestě. Dnes ale jeho mozek pracoval trochu jinak. Dlouhou dobu se do té díry díval a obdivoval, co vše je v zemi a člověk o tom nemá ani potuchy. Vyrušil ho až nějaký kolemjdoucí, mladší muž. Vincent poodešel od díry a pokračoval dál. Jak rád měl tyhle letní noční vycházky městem. Klid, ticho, člověk nepotká moc lidí. Tuto část dne měl ze všeho nejraději. Přes den nebyl Vincent nikdy pořádně ve své kůži. Jakmile nastala noc, teprve tehdy se začal probouzet. Dorazil do prvního občerstvení. Trochu ho rozmrzelo, že je před ním ve frontě pět lidí. Stejně nemám kam spěchat, pomyslel si a postavil se na konec řady. Celé čekání bylo delší než Vincent ze začátku předpokládal. Když se dostal konečně na řadu, objednal si debrecínský párek u cizince nejasného původu. Dal si ho s kečupem a hořčicí. Chutnal výborně. Nejlepší na hulení je to, že to jídlo chutná zkrátka božsky. První jeho záměr byl ten, že si koupí něco na zub a vrátí se domů. Dojedl párek a měl ještě větší chuť na něco dobrého než předtím. V hlavě se mu zrodila myšlenka, která by mu za normálních okolností asi těžko v hlavě vyvstala. Řekl si, že obejde všechna rychlá noční občerstvení, na která narazí, v každém si dá párek v rohlíku a otestuje jejich kvalitu. Tento nápad ho tak rozveselil, že si ještě k tomu přidal to, že si bude na diktafon, který byl funkcí jeho telefonu, nahrávat hodnocení všech párků a upraveností těchto občerstvení. S touto svou novou "misí" vyrazil rychlým krokem směrem do centra. Během cesty zaznamenal první nahrávku, ve které hodnotil debrecínský párek. Další zastávkou byl McDonald's. Dal si Cheesburger, posadil se ke stolečku a pustil se do něj. V polovině vytáhl mobil a nahrál druhý záznam. V celku ho bavilo sledovat ostatní lidi, jak chodí kolem a netuší, co si nahrává. Obsluha trošku znervózněla a začala po očku pokukovat Vincentovým směrem. Užíval si tuhle vymyšlenou šarádu a byl rád, že se dokáže zabavit, i když si vyjde sám do nočního města. Po spořádání celého burgeru ještě chvíli seděl a nahrával komentáře o chodu a vybavení restaurace. Moc se mu už dál nechtělo, ale ještě měl před sebou minimálně dvě bistra. Byla to klasická vietnamská rychlá občerstvení, takže nečekal nijakou kvalitu. To se mu také nakonec potvrdilo a akorát si nacpal žaludek a zkazil si chuť. Chtěl jet autobusem domů, ale zrovna nic nejelo, tak se vydal zpět pěšky. Na zpáteční cestě narazil znovu na okénko s debrecínským párkem. Potřeboval si spravit chuť a tak si koupil ještě jeden na cestu. Byl opět skvělý. Na téže ulici byla také večerka, kde se prodával i alkohol. Vešel tedy dovnitř a koupil láhev Jamesona. Po tak vydatné svačince na něj pomalu začal doléhat spánek. Nejvyšší čas vrátit se domů, pomyslel si. Z kožené bundy vytáhl krabičku cigaret, zapalovač a zapálil si cigaretu. Po cestě si zakouřil ještě jednou, než dorazil do svého domu. Chtělo se mu spát, ale jednoho panáčka na dobrou noc by určitě ještě zvládnul. Na hulení je dobré i to, že člověk nemá potřebu tolik pít, aby dosáhl kýženého stavu. Blesklo Vincentovi hlavou. Došel tedy do kuchyně a vykonal klasický rituál při nalévání panáka. Po cestě do obýváku si trošku usrknul a směřoval na sedačku. Sklenici položil na stůl, lehnul si do sedačky, nahmatal ovládání a zapnul televizi. Vida nějaký seriál! Potěšilo Vincenta, takže nechal televizi běžet a po chvíli usnul.
Nad ránem ho probudil Horst Fuchs, propagující zázračný vysavač. Ten chlápek to fakt umí, pomyslel si, vypnul televizi, otočil se a spal dál. Vzbudily ho až polední sluneční paprsky, svítící mu do tváře. Kurva, zase poledne! První věc, která Vincenta napadla. Posadil se a spatřil na stolku sklenku s nedopitým Jamesonem. Kopnul ji do sebe, protáhl se a šel si dát sprchu. Další zasranej den v zasraným životě.

Pán co si potřeboval zavolat

5. října 2012 v 23:11 | Hank009
Stojím na zastávce, límec bundy mám ohrnutý nahoru, ale stejně mě ten ledový vítr mrazí. Prší, kaluže se lesknou od světla pouličních lamp a všude poletuje listí. A v tom větru, otočen zády, počítám každou ze zbývajících sedmi minut. Přesně tolik totiž mám, než trolej přijede. Najednou mě osloví muž menší postavy, jestli bych mu nepomohl. Tvrdí, že by si potřeboval zavolat, ale budka tady nikde není a že je postižený, takže se nemám bát, že by mi s telefonem někam utekl. Říkám si, že si alespoň poslechnu, co má chlápek kolem pětatřiceti na srdci. Když na mě mluví, dívám se na jeho řídnoucí vlasy a podivné ruce. Vlastně ani ne ruce, jako spíš pahýly. Povídá mi, že si potřebuje zavolat, pořád dokola se mi omlouvá a že chce na privát, kde by si rád zasouložil. Říkal teda něco o sexu, ale už si to přesně nepamatuji. Podloží to tím, že špínu z ulice nechce. Ale můj zájem si získal, to musím uznat. Sedne si na lavičku, rozhlédne se a vytáhne ze žluté igelitky noviny s inzercí. Nalistuje stranu, kde jsou fotky různých sexuálních pracovnic a začne vybírat. Hm, nevím, no, ehm, tuhle bych zkusil. A znovu se mě zeptá, jestli si může zavolat. Dostane mé svolení a okamžitě diktuje číslo. Ještě mě upozorní, že je důležité, aby dotyčná slyšela jeho hlas, aby ho později pustila dovnitř. Hádám že to nedělá poprvé. Takže mu podávám mobil a z dlouhého rukávu vykouknou dva prsty. Šikovně mezi ně uchopí telefon a začne domlouvat obchod. Chvíli se baví, ale asi mu s tím dáma třískne, protože mi podává mobil zpět se slovy, že tyto krávy fakt nemá rád a hned se optá, jestli by si nemohl zavolat znovu. Takže zase zalistuje a komentuje pořád dokola. Vždycky mi nadiktuje číslo, ale ani po pěti pokusech se nedovolá. No nic, podřepnu si k němu a snažím se mu pomoci s výběrem. Všechno typické obrázky, téměř nic neříkající. Takže vyberu první, co vypadá trochu k světu a navrhnu ji jako možnou alternativu dalšího pokusu. Dostane se mi odpovědi, že na blondýny moc není. No co už. Ale hned si najde jinou a zase svižně diktuje. Většinou tak rychle, že nestačím číslo vyťukat a musím se ho ptát znovu. Někdy i třikrát. A vždycky rychle noviny zavře.
Když už to konečně některá zvedne, svitne mi světýlko naděje, že by už mohlo být po všem. Jenže dotyčná je zřejmě špatně mluvící Ukrajinka a můj nový přítel jí skoro vůbec nerozumí. A pořád dokola se jí ptá na adresu kam má přijít a nakonec se všechno snaží zachránit tím, že si prý nedělá prdel a myslí to vážně. Mezitím mi ujíždí toužebně očekávaný trolej, ale když toho chudáka vidím, tak ho nechci nechat ve štychu. Přece jen si nedokážu představit, jak těžké musí být upustit páru s takovými pahýly, jestli to jde vůbec. Nakonec tedy vyhlédne tu pravou, která to dokonce zvedne a obchod je domluven. Chudák ale asi neví, kde ta ulice je. Takže já dobrák ho nasměruji přesně na zastávku, řeknu mu číslo spoje a kde má vystoupit. Trošku drze se mě zeptá, jestli bych ho tam nedoprovodil, ale to už by mi ujel další trolej, takže se s ním loučím, přeji mu štěstí a ať se mu večer vydaří.
Sednu na sedadlo, začnu přemýšlet, co se to vlastně stalo, nahmatám v kape mobil a zděsím se. Není tam. Kurva! Poleje mě studený pot a do tváře se mi nalije horko. Do prdele. Začnu zmatkovat a spěšně prohmatávat všechny kapsy. Uf. Najdu ho v bundě a oddechnu si. Takže vše v pořádku. Moment! Vlastně ne tak docela. Zamyslel jsem se pořádně nad tramvají, na kterou jsem ho poslal a zjišťuji, že najednou si nejsem až tak jistý, jestli je to správně. A uvědomím si, že jsem ho poslal jinam, ale uklidní mě vědomí, že snad není úplně blbej a přečte si alespoň vývěsku a naplánuje si tak trasu za privátním sexuálním dobrodružstvím. A za chvilku mi přijde sms hodně špatnou češtinou, že už na mě dáma čeká. Na mě ne, ale snad se dočká chlápka s podivnými pahýly.
 
 

Reklama